O tom, jak muži někdy zůstávají v nefunkčním manželství díky rodičům

ET CETERA
( Neopustím )

V jednom románu nedávno vyšlém jsem znovu objevila dva pohledy muže na vztah se ženou. Jedním pohledem je „pro svoji svobodu udělám cokoliv“ a druhým pohledem je „otec mámu opustil kvůli své svobodě, já svou ženu nikdy neopustím“.

V obou těchto pohledech je cítit nedospělost člověka v tom smyslu, že si ani jeden neuvědomuje, co je to skutečně láska a svou existenci zakládají buď na sexu a nebo na oddanosti vztahu, ne lásce. Jsou nevěřící, čemuž také přičítám díl jejich pocitů, ačkoli se domnívám, že největší podíl na těchto pocitech člověka v životě má disharmonie a zpomalený tok energie do určitých energetických center těla a tudíž pocity jsou rozporuplné a pouze na tělesném prožitku stojí celá jejich existence. A nebo na druhé straně – zkušenosti z dětství poznamenají člověka natolik, že dělá pravý opak toho, co rodič, i za cenu svého sebezničení a psychického zhroucení.

Příběh vypráví otec, který opustil svou ženu a syna, protože si uvědomil, že ji nemiluje a že celé jeho manželství vzniklo z nesprávného důvodu – chodil s holkou a očekávalo se, že si ji vezme a založí rodinu. On to tak udělal, protože mu nikdo tenkrát neřekl, že to, co společnost očekává od jedince je jedna stránka věci a co on sám cítí ( že to takhle nechce ), je druhá stránka věci. Rub a líc, které spolu vyjít musí, ale jsou každá jiná. A tmelem v životě člověka je láska – když ve vztahu není, pak není síly, co člověka ve vztahu udrží, ať již de facto ( prostě odejde ) a nebo „jen“ své ženě zahýbá každou chvíli s jinou ženou, jen aby se od tohoto vězení na chvíli odpoutal a znovu zažíval pocit svobody.

Vztah otce a syna je z pohledu otce celkem lítostivý, protože chápe, že synovi v dětství ublížil svým odchodem. Z pohledu syna je nenávistný, protože mu otec předvedl to, co se dělat nemá a co bolí – a syn se pak celý život snaží o opak, aby nikoho nezklamal a nezranil, ale štěstí nenachází, protože díky tomuto postoji se taktéž ožení se ženou, se kterou chodí a kterou přivede do jiného stavu, ale nemiluje ji. Mít rád a chodit s někým a poznávat se ještě neznamená lásku na celý život. A syn otce viní za to, že všechno se mu děje díky němu, že kdyby ho neopustil, on by neměl tendence dodržovat striktně své povinnosti, které se od něj očekávají a víc by se choval podle toho, co sám cítí. Jeho nefungující manželství jej stejně nažene do náručí jiných žen, akorát s tím, že nepocítí touhu být svobodný jako jeho otec, ale vždy okamžitě pocítí povinnost si tu ženu vzít, „protože chození s dívkou v jeho očích znamená pozdější manželství“, jak si při jeho vnímání společnost žádá…

A otec až v pozdním věku 62 let pozná, co znamená láska nejen tělesná, ale i duševní – s dívkou o mnoho let mladší, do které se skutečně zamiluje, na kterou žárlí a se kterou prožívá naprostou oddanost jí i vztahu, až patologickou závislost, která po rozchodu končí depresemi, ze kterých si jen s dopomocí blízkého člověka a hraní na klavír našel cestu zpět ke zdravému rozumu.

Úryvky z knihy:

„Stačí, když v sobě najdeš svou sílu. Máš ji, já vím, že ji máš – je pouze ochrnutá neobvyklostí nesnáze, v níž ses ocitl. Pokud chceš žít inteligentně mimo dosah vyděračských hesel a nikdy nezkoumaných pravidel, stačí, když najdeš svá vlastní.“ … Ale co udělal, když jsem skončil? Začal mi vypočítávat všechny její vynikající kvality. „Ale co Tvoje kvality?“ zeptal jsem se. Zdálo se však, že mě ani neslyší, jen mi znovu začal vykládat, jak je chytrá, jak je hezká, vyprávěl mi o jejích rodičích – a za pár měsíců se s ní oženil.

… jde ke mně se vypovídat z toho, co v něm pracuje jako jed. … Manželka nešťastná a zlobí se kvůli přítelkyni, přítelkyně si stěžuje a sočí na manželku, děti jsou vystrašené a pláčou ze spaní. Pokud jde o manželský sex, odpornou povinnost, kterou stoicky plnil, ani na ten už jeho vnitřní síla nestačí. Je to samá hádka, samý dráždivý tračník, samé usmiřování, samé hrozby a výhrůžné odpovědi na ně. Ale když se ho zeptám: „Proč neodejdeš?“ odpoví mi, že by zničil rodinu. Nikdo by to nepřežil, všichni by se zhroutili, utrpení všech by bylo příliš velké… Tím mi chce implicitně sdělit, o kolik počestnější je on než otec, který od něho odešel, když mu bylo osm let.

Hloupý rozhodně není. Nemůže přece donekonečna prožívat drama svého dětství. Že může? … dvaačtyřicetiletý chlap intenzivně prožívá sám sebe jako třináctiletého chlapce a to období ho stále trýzní. Možná je na tom pořád stejně. Nesmírně touží uniknout. …. Mám komického dvaačtyřicetiletého syna – komického, protože je to můj syn, uvězněný v manželství kvůli tomu, že já jsem unikl ze svého, a kvůli tomu, jaký význam ten únik pro něho měl, a kvůli tomu, jaký protest proti mému soukromému životu on ze svého vlastního soukromí udělal. Komičnost je cena, kterou platí za to, že z něj příliš záhy uhnětli hrdinného mladého ochránce bezprizorní matky…

Tím vším chci jen ukázat, jak rodiče někdy nechtěně způsobí v dítěti patologický rozměr v chování a jak dítě, přestože si to uvědomuje, s tím nic nedělá, nevyhledá pomoc a je otrokem svých patologických představ o životě a soužití. Místo toho, aby se za odborné pomoci od těchto stavů oprostil, tak stále jen vyčítá a svaluje vinu, ale sám pro své uzdravení nehne prstem. Jak společnost nastavenými pravidly někdy zničí psychiku člověka, ačkoli jsou tato pravidla proti přírodě a hlavně – vůbec se v nich nepočítá s Láskou.

( Philip Roth, kniha Umírající zvíře )