Zen

Zen, to není moudrost, je to skutečnost taková, jaká je.

Zen je cesta samoty:
Myslet sám za sebe
Jednat sám za sebe
Praktikovat sám za sebe
Trpět sám za sebe

Zen neznamená žít s očima zavřenýma před realitou tohoto světa.
Kráčíme sami, s očima doširoka otevřenýma, nejsme na nikom závislí a zůstáváme celiství.

Zen, to je především umět žít a umět zemřít.
Jsme sami zodpovědní za své myšlenky, za svá slova, za své činy.
Nikdo nemůže dýchat za nás.

Pouze odvážný člověk může praktikovat zen.
Lásku, moudrost a klid - tyto tři poklady vlastní každý ve svém nitru.
Stačí být přirozený, autentický a upřímný.

Zen - znamená Úplnost, všechny Bytosti.
Je to návrat do nulového bodu vědomí. Je to čisté vědomí, prvotní, dokonalá, absolutní pravda, stojící nad bytím i ne-bytím, kterou nazýváme Bůh, Buddha, Brahma!
Protože je neuchopitelná, za hranicemi našeho osobního vědomí, je nepojmenovatelná, bez počátku a bez konce.“

Zen je udržováním mysli jako by byla čisté zrcadlo. Objeví se červená, zrcadlo je červené; objeví se bílá, zrcadlo je bílé. Přijde někdo hladový, dáš mu najíst; přijde někdo žíznivý, dáš mu napít. Nic nechci jen pro sebe, pouze pro všechny bytosti. Taková mysl je již osvícením, které nazýváme Velkou láskou, Velkým soucitem. Je to jednoduché, není to nic těžkého.

První předpis: "Slibuji, že nevezmu život jiné bytosti"

Druhý předpis: "Slibuji, že nevezmu věci, které mi nepatří"

Třetí předpis: "Slibuji, že se vyhnu jednání způsobeného chtivostí"

Čtvrtý předpis: "Slibuji, že se zdržím lhaní"

Pátý předpis: "Slibuji, že nebudu užívat omamné látky za účelem opojení"

Jeden vášnivý šachista si v době, kdy začal hledat duchovní osvobození, po každé prohrané partii myslel, že selhal. Pak byl dva roky v učení u slavného rabiho a myslel si, že selhal, když vyhrával. Poté byl tři roky žákem súfijského mudrce a naučil se, že selhal, když prohrál, ale měl z prohry dobrý pocit. Stále ještě nebyl spokojen a odešel na čtyři roky do Himalájí, kde se od velkého jogína naučil, že selhal, když vyhrál, ale necítil se proto provinile. Nakonec narazil na mistra zenu. A co se stalo během několika týdnů? Konečně se naučil, jak se správně táhne pěšcem!

V jádru zenu je jednoduché pochopení, že „nikdo nemůže dýchat za nás“

Bojová umění – úvahy a zamyšlení

Veškerá bojová umění která svět zná byla vytvořena především proti obraně i útoku proti útočníkovi či útočníkům. V dobách dávných to byla otázka přežití nebo obchodnická záležitost. Mnozí obchodníci byli přepadávaní cestou na trh. Mnohdy přišli o všechno své zboží, někdy i o život. V těchto dobách bylo velmi nutné učit se účinně bránit. Cílem bylo takřka vždy zlikvidování soupeře. Avšak stávalo se, že útočník nebyl zabit, ale byla mu ponechána čest – měl možnost si pak svůj útok rozmyslet.

I v dnešní době se setkáváme s lidmi, kterým ubližování z malichernosti dělá nadmíru dobře. Je to jejich smysl žití, jinak se to asi ani nedá vysvětlit. Každopádně potřeba obrany je i v dnešním světě zastoupena, je dobré umět se bránit. Hranice mezi obranou a útokem je tenká. Můžeme se setkat s lidmi, kteří mají rádi adrenalinové sporty a akce. Mezi ně patří i ti, kteří vyvolávají konflikty. Začne to slovně, pak fyzicky. A vždy to končí stejně – na obou stranách menší či větší zranění, o to hůř, když takový člověk nosí černý pásek. Otázkou zůstává, jestli je bojové umění nástrojem zla, či dobra? Jeho cílem je umět se „dokonale“ bránit. Samotné umění je nástrojem rozvoje osobnosti a pak teprve technické stránky. Nakonec, až dosáhne určitého stupně, nemá ani chuť bojovat. Účinky správného použití bojového umění jsou velké a kolikrát až drastické. Končí většinou v nemocnici.

Mistr ( člověk, který učí – jap.Sensei) je právě takový. Nechce bojovat, protože je to nástroj krajní nouze. „Vyhrává ten, kdo nebojuje“ – takto pojalo bojová umění již mnoho mistrů a je tak dobře. Ublížit někomu je nejjednodušší věc na světě, na to není třeba studovat umění. Stačí pořádná facka. Každé umění je cesta, cesta rozvoje a poznání. Poznat správné a špatné, vzít na sebe tíhu zodpovědnosti a být tím, ze kterého se postupně stává morálně eticky vyspělejší člověk je těžké, a kolikrát i nemožné. Je to zrádné, cesta plna nástrah a úskalí …

Závěrem bych chtěl dodat, že bojová umění se vážně nedají naučit za chvíli, za pár let. Je to cesta neustálého zdokonalování a práce. V žádném případě není žákovský stupeň znakem toho, že jste „něco“, či že už umíte dané umění. Je to jen začátek! Ale cíl uvidí jen málo lidí, málo žáků a někdy i mistrů …

( autor: Bubishi, Bible karate )