Z mé minulosti
Moje minulost se těmito stránkami bude sem tam producírovat, protože je mojí minulostí. Je i dnes vlastně mojí součástí, našla jsem v ní mnoho poučení a zkušeností, kterými dnes žiji a když potřebuji presentovat, jak jsem k některému svému rozhodnutí či přesvědčení přišla, tak hledím do minulosti a čtu v ní, jak v knize.
Protože jsem si prošla obdobím "totality", můžu srovnávat myšlení tehdy a dnes. Prošla jsem si obdobím bez víry, s vírou v církvi, opuštěním téhož a pochopením, že k víře církev ani žádná jiná organizace potřeba není, mohu srovnávat i toto. Prošla jsem si obdobím, studenta, studenta, co to začne flákat a opustí školu, i obdobím matky studentů, tak mohu i zde již srovnávat. Mám za sebou období, kdy jsem byla dcera a sestra, pak jen dcera, co se jí ztratil bratr a nevěděla jsem, jestli žije nebo ne, páč se zapletl s mafií, a teď jsem opět sestra, co bratra má, i tyto pocity mohu presentovat. Zažila jsem křivé obvinění a šílené prokazování neviny. Zažila jsem strach manželky držené pod krkem a zažila jsem facky od člověka, o kterém jsem se domnívala, že mě má rád. Zažila jsem bezmoc, kdy jsem porodila a dítě okamžitě letělo vrtulníkem na JIP do Plzně a já nevěděla, jestli ho uvidím živé. Prošla jsem si poznáním, že skutečně není všechno zlato, co se třpytí, ať jde již o majetek či o vztahy. Mít v současnosti hodně peněz může stejně tak znamenat mít v budoucnosti hodně dluhů, když s nimi člověk neumí hospodařit. Vím, že kdo závidí, není nikdy spokojený a hlavně není spokojený sám se sebou a se svým životem. Prošla jsem několika vztahy - platonickou láskou, dlouholetou. Vztahem bez lásky, jen s tím, že jsem ho měla ráda - a vím, že milovat a mít rád není totéž. Stejně jako není totéž milovat se jen pro sex a mít orgasmus, milovat se s milovanou osobou a nemít ho a pak zažít milování s milovanou osobou a mít ho. Prošla jsem vztahem s egoistou a schizofrenikem, pak s chronickým žárlivcem, který nebyl egoistou, pak s partnerem o 10 mladším, který by mi snesl modré z nebe, ale i za cenu šíleného zadlužení, který nebyl ani egoistou, ani žárlivcem, ale chtěl dítě a já už ne a to nás rozdělilo - takže taky vím, jaké je milovat, ale stát na dvou různých stranách zdi, kterou nikdo nepostavil, prostě tam byla a nebylo možno s ní hnout. Zažila jsem také 4 roky se závislým partnerem, který nebyl egoistou, nebyl žárlivcem, nechtěl dítě, ale nechtěl ani žít svůj život - chtěl, abych mu jeho život vyplnila já, a byl pro to ochoten udělat pro mě a místo mě vše, co jen mohl. Když to nefungovalo, vyčítal. Taky vyzkoušel citové vydírání. Zažila jsem si pocit podváděné manželky, podvádějící manželky a pak i té, se kterou jiný manžel podváděl tu svou. Znám pocity všech tří a vím, že si za své pocity můžou samy. Na všechno jsou vždycky dva a pokud si neumí přiznat pravdu, pak žijí ve lži a obcházejí ji nevěrou a nebo pitím či jinými únikovými manévry. Vím, jak chutná život "single" a můžu říct, že chápu, když se v něm někdo usadí a je spokojený. Může být i šťastný, pokud je hodně duševně založený. Ale pro lidi byť jen částečně materialistické je to jen na chvíli. Pochopila jsem, že duše není ráda sama, hledá společnost, byť jen stejně naladěných lidí, aby spolu mohli třeba jen i mlčet, být si nablízku v souznění a kochat se z té všeobjímající a bezpodmínečné lásky v propojení svých energetických těl, které se lidem jeví jako aura kolem těla hmotného. A vím, že platí: "každý svého štěstí strůjcem". Že Osud oplácí ne ze msty, ale proto, aby člověk pochopil, co udělal špatně, aby viděl situaci i z druhé strany a poučil se. O schod výš nebo o krok dál může jen ten, kdo pochopí, že je potřeba nohu zvednout a posunout, ne jen zvednout a vrátit na místo, odkud vyšla... On osud vlastně neoplácí.. prostě my se v něčem plácáme furt dokola, to my si vybíráme stejné situace a partnery, abychom pochopili, co je a co není pro nás dobré. A dobré znamená - co nás doplňuje, abychom se cítili fajn. Ne abychom s někým furt o něco soutěžili nebo chtěli být lepší... o tom štěstí není.
A v posledních letech jsem pochopila, co to znamená bezpodmínečně milovat. Znala jsem to již jako matka vůči dětem. Ale je to jiné než vůči partnerovi. Mnohá přátelství jsou víc plná bezpodmínečné lásky než většina partnerství a manželství. Má-li člověk přítele, je šťastný za to, v čem si rozumí a to, co mají rozdílné toleruje. Je to přece přítelova povaha, je trochu jiný, ale co... A má-li člověk partnera, je šťastný za to, v čem si rozumí, ale to, co mají rozdílné ( a co mu mnohdy zpočátku imponuje ), se snaží časem na partnerovi "předělat" nebo aspoň umírnit na co nejnižší možnou míru. To už není bezpodmínečná láska. Je to případ, kdy se za parnerovi prohřešky oproti "normálnímu chování" ( bráno dle okolí ) buď začneme stydět a nebo nám začnou jednoduše vadit. Nějak se ve mě hnuly ledy a já zjistila, že nežárlím, nevyčítám, nesoudím druhého, vždy najdu něco, co je v člověku hezkého a toho se držím. Když říkám, že nesoudím, tudíž ani neodsuzuji jeho ostatní chování, byť by bylo proti společenskému všeobecně uznávanému řádu společnosti, protože jsem vlastně taky tak trochu rebel.. Ale je dobré být ke mě upřímný, sama jsem taky.. lidi si navzájem leccos nalhávají a mnohdy jim to u partnerů projde... Mají strach, aby o partnera nepřišli ( ?? ikdyž jim třeba lže !!! ??? ) U mě to většinou neprojde a jsem schopná mu to říct. I to jsem se naučila během let, protože vím, že když něco neřeknu, dusím to v sobě, pak sama trpím. A pokud on to neunese a urazí se, je to jeho chyba - je naštvaný na mě, protože na sebe nikdo naštvaný být nechce. A mě to nevadí, protože to není můj problém, ale jeho.
A nikdy jsem si nepomyslela, že bych se dobrovolně mohla vzdát vztahu s mužem, kterého bezpodmínečně miluju. A přesto ... Kdysi by mě trápilo, co si o mě pomyslí, když mu tvrdím, jak ho miluju. Dnes je mi v podstatě jedno, co si myslí, protože je to jeho věc. Se svými myšlenkami bojuje každý sám. Telepatii většina z nás neovládá, takže když mi on své myšlenky nesdělí verbálně, já se prostě nedohaduji, co si myslí, protože moje fantazie může být naprosto scestná. A stává se, že díky této scestné fantazii si pak o lidech člověk udělá naprosto mylný obrázek, je již dopředu přepojatý a vlastně se pak při komunikaci staví rovnou do obranného postoje, místo aby vyšel tomu druhému vstříct v okamžik, kdy začne mít chuť své myšlenky konečně sdělit. I to se dá naučit - časem. Předpokladem je: nic neočekávat. Vždycky jsem čekala a pak se vztekala nebo smutnila. Teď nečekám, nanejvýš jsem zvědavá, jak se věci vyvinou. Stále zastávám názor, že všechno má svůj čas. Moji lásku zrušit neumím, umím čekat. Nebo mi možná nic jiného nezbývá :-) Buď se Bůh smiluje a přesměruje ji nebo přeskupí věci tak, aby mu došlo, že jsem ho neopustila proto, že ho nemiluju, ale proto, že on nemiluje dost sám sebe, aby dokázal opustit svou ulitu, své strachy a žít s láskou. S láskou a svobodně, protože svoboda je stav mysli. A na to spousta lidí musí teprve přijít.
A jednou mě Vesmír vyslyšel a přesměroval Lásku mezi mě a zvláštního muže. Ze dne na den - jeden den mi andělé sdělili, ať nechám
minulost minulostí a budoucnost budoucností. Ta věta mi stála v hlavě jako neon s reklamou. Rozhodla jsem se tedy žít TEĎ.
A vyšlo to :-)
Mým posledním partnerem byl hezký, urostlý, velmi inteligentní muž s kreativitou v krvi. Jako s kamarádem se s ním nikdo nenudil, ve společnosti byl vždy milý, usměvavý, hravý a pro každou legraci. Mám to velmi podobně. Takže na první pohled velmi se k sobě hodící dva lidi. Navíc - fungovala nám přirozená chemie. Jasně, že jsme se do sebe zamilovali. Tehdy jsem si to myslela. Ale mělo to od začátku háček, který já jsem prostě "nechtěla vidět", resp. slyšet... Hned při prvních schůzkách padla slova v tom smyslu, že otázka dalších dětí je u něj vždy otevřena! U mě je již uzavřena. Ne že bych neuměla vychovat další dítě nebo je neměla ráda - naopak, velmi mě těší, že některé malé dušičky to se mnou baví s hravou láskou, ty které ještě jsou samy sebou umí být bezprostřední a ještě nejsou zatížené společenskými "musíš, nesmíš". Ale rodit už nebudu, řekla jsem to a použil to, když se chtěl se mnou rozejít. Je to tak dobře - věděla jsem to i v tu chvíli, že to tak může být a de facto jsem mu dala nástroj, kterým si otevře cestu ven ze vztahu. Řekla jsem si již v začátcích vztahu, že nechci, aby mi ubližoval jakýmkoli podváděním, zbytečným prodlužováním vztahu, kdyby nefungoval. Byla to moje volba.
Byla jsem zamilovaná a doufala snad, že jej tato myšlenka opustí. Dítě již jedno měl. Jenže on měl milenecký přístup k našemu vztahu, já ho ze svého úhlu vnímala jako partnerský. A toto mě způsobovalo opět pnutí, které vyústilo v poznání, že jsem přehlídla tu skutečnost, že tento vztah měl být pouze o zábavě. O kreativitě, o blbnutí, o sexu. Z jeho strany od začátku věděl, že náš vztah jednou zkončí, jak jsem se cca po půl roce dozvěděla, měl zkončit po půl roce. Že půl roku má trvat taková ta zamilovanost a pak přichází zdravý rozum a s tím většinou rozchod. Počítal s tím. Já ne. Teď už vím, že poslouchat, co partner říká, znamená opravdu vnímat, co vám tím říká. A co vy si zkreslíte nebo nepřipustíte. Postupem času se ukázalo, že není dosud srovnaný s minulostí, řeší to alkoholem a jeho úsměvy byly strojené stejně jako jeho image pro okolí. Doma byl jiný člověk a když byl sám, byl i jinou osobou.. Tu jsem také měla tu čest poznat. Skrytá osobnost, tajená před světem, za kterou se styděl. Mě ji nechal poznat, věděl, že se mnou nezůstane. Je to zvláštní, že tak důležitou skutečnost své partnerce přede mnou ani té po mě nesdělil. Ani jedna ho vlastně úplně nezná. Žije s někým jiným, jehož pohnutky a nálady mnohdy nechápe - nemůže. Dobrou polovinu osobnosti před nimi utajil. Ale my jsme tehdy stanuli na rozcestí a on řekl, že chce ještě děti a se mnou nemůže. Věděla jsem to podvědomě předem. Pak už jsem vlastně jen čekala na to, jak mi to řekne. Byla jsem zvědavá. Řekl mi, že si nemůžeme rozumět, že se svou podstatou "utíkám do fantazie" ( moje víra ve Vesmír a jeho zákony ), zatímco on se utíkal k alkoholu a přišlo mu to nejspíš normálnější. A že chce ještě děti. Hodně dětí. A že skrze ně chce měnit svět. Jsem ráda, že jsem měla možnost poznat vztah s alkoholikem. Ne každý pozná, jak moc takový člověk podléhá touze se napít. Zůstala mi láska k bytosti člověčí, která se ještě má hodně co učit nejen v tomto životě asi... Žít se ale s takovým tvorem nedá.
Co se týká vztahů mezi lidmi, všimla jsem si u sebe změny. Miluju lidi, chápu jejich kladné i záporné pohnutky, vnímám souvislosti, cítím jak se cítí, umím říct, co jim jejich stav zřejmě způsobuje, nevadí mi jejich nedůvěra, nevadí mi jejich obranný systém typu postavení si zdi kolem sebe, kdy nechtějí nikoho pustit ke své zraněné duši.. a proto se nemůžou ani uzdravit, protože se k nim nedostane ani léčivá energie. Je to jejich život. A všimla jsem si na sobě, že jsem přestala mít touhu nutně někomu pomoci. Když to sám nechce, tak se neangažuju. A tolik lidí fakt nechce pomoct. Buď se stydí nebo si myslí, že to ještě není tak hrozný a zvládnou to. A když to pak nezvládají, řeknou, že nikdo nenabídl pomocnou ruku, když to nejvíc potřebovali. Nejsem telepat. Ale když je někomu
vedle mě špatně, nebo je nervozní nebo má radost, smutek, je bezradný, bezmocný nebo je odevzdaný osudu a neví si s tím rady, nevím jak, ale vnímám to. To není telepatie, ta funguje na dálku. Tohle je vnímání energie toho druhého. Senzitivita. Každý to má, ikdyž o tom neví.. stejně jako každý je součástí nejen sebe, svého světa, ale i všech okolo a celého Vesmíru. Všechno souvisí se vším, i já. A
vztahy jsou o tom, pomineme-li přírodou danou chemii, která nás k sobě láká kvůli rozmnožování, že se musíme naučit vnímat toho druhého a navzdory tomu, co vnímáme, ho musíme nechat žít jeho život, nemůžeme mu vnucovat sebe, svou pomoc, svoje názory, nemůžeme ho předělávat. Buď chceme být s ním, jaký je a nebo respektujeme jaký je, ale nechceme s ním žít, protože "to máme
jinak". Už se neumím podbízet, neumím dělat to, co vím, že ten druhý chce abych dělala, když mi je to proti srsti. Neumím na sebe nechat sahat člověka, který chce moje tělo a nechce nic mít s mojí duší. Ale umím říct: miluju Tě a vím, co to znamená. Hlavně vím, že to neznamená uvázat si někoho k sobě a držet ho u sebe citovým vydíráním nebo jakýmkoli jiným manipulačním fíglem. A
umím odejít a nemít výčitky, ačkoli ten druhý vyčítá, že jsem mu vzala léta života - nevzala. Pochopila jsem, že když partner nejdřív sonduje, co mám ráda a pak to dělá, abychom "si rozuměli".. a když si myslí, že už jsem "na něj tak zvyklá, že neodejdu", tak to dělat přestane, není to pak moje vina, že se vztah nepodařil.
A domnívám se, že když toužíme zkusit, jestli už rozeznáme např. manipulátora, když jseme s ním žili a přejeme si to, zjistit, tak ho znovu potkáme. Také jsem jednoho dalšího potkala. Toužil po mě prý, já to od začátku necítila. Byl gentleman, jako z příručky o slušném chování ve společnosti. A během pár měsíců poznávání se jsem věděla, že je to manipulátor a že jsem to cítila od první chvíle. Nechala jsem se unášet jeho plánováním, jen jsem sledovala a vnímala jeho uspokojení, jak se mu jeho "projekt" daří. A jednou jsem si řekla, že tedy vyzkouším tu druhou stránku manipulátora, kterou má každý, bez vyjímky - a to, když se mu plán nedaří, začne nejdřív citově vydírat a pak být vzteklý až zlý. Z milého gentlemana Jekyla jsem jedním odmítnutím jeho plánu udělala vyčítajícího, a když to nezabralo, tak soptícího, vzteklého, sprostého Hyda. Neprodlužovala jsem to a rozešla se s ním. Ano, následovly omluvy, sliby, posílané kytice. A protože to nepadlo na úrodnou půdu, došlo mu, že tento projekt již není reálný a už jsem ho nikdy neviděla. A tak vím, že tento typ člověka ve mě určitě vždy rozvibruje varovnou vlnu, tak ho nepřehlédnu a nepustím do svého života. A na otázku, proč jsem s ním tedy chodila, když jsem to věděla, odpovídám: Lidi spolu chodí, aby se poznali přece. Tak jsme se poznávali. On mě ne, protože nechtěl poznat mě. Cokoli jsem nabídla, nehodilo se jeho záměru a jeli jsme podle něho. Nechtěl vědět, kdo jsem, co mě zajímá, chtěl jen můj čas a mou pozornost a zbytek si přizpůsobit podle sebe. Manipulátor má vztah jako projekt, do kterého investuje. A když se mu to nedaří, vzteká se, vydírá, škodí. To je prostě technika, kterou lze vysledovat možná i bez intuice :-)
