( výtažky z díla Fritze Riemanna )  Strach patří nevyhnutelně k našemu životu. Provází nás v nových a nových obměnách od narození po smrt. V dějinách lidstva se setkáváme se stále novými pokusy, jak zvládnout strach, jak jej zmenšit, překonat nebo spoutat. Usilovaly o to magie, náboženství i věda. Pocit bezpečí u Boha, oddaná láska, zkoumání přírodních zákonů nebo askeze zříkající se světa a filozofické poznatky sice strach neodstraňují, mohou ale pomáhat jej snášet a snad jej také plodně využít pro nás vývoj, pro osobní růst. Jednou z našich iluzí ale je, že věříme, že je možné žít život beze strachu; strach patří k naší existenci a je odrazem našich závislostí a vědomí vlastní smrtelnosti. Můžeme se jen pokusit rozvinout síly působící proti němu: odvahu, důvěru, poznání, moc, naději, pokoru, víru, lásku, které nám mohou pomoci strach přijmout, vyrovnat se...

Schizoidní osobnosti – bojí se bližšího vztahu Všichni si přejeme stát se nezaměnitelným individuem. Vidíme to např. na tom, jak citlivě reagujeme, když někdo zamění nebo zkomolí naše jméno: nechce být libovolně zaměnitelní. Snaha odlišit se od ostatních je nám dána právě jako protikladné úsilí patřit jako sociální bytost ke skupinám. Chceme mít možnost žít pro své osobní zájmy a zároveň bychom chtěli žít s bližními v partnerství a v zodpovědnosti. Jak se to projeví, když se člověk vyhýbající se odevzdání pokouší žít převážně jen pro svou sebezáchovu? Jeho úsilí bude směřovat především k tomu,a by byl co nejvíce nezávislý a soběstačný. Je pro něj rozhodujícím způsobem důležité nebýt na nikoho odkázán, nikoho nepotřebovat, nikomu nebýt zavázán. Proto se distancuje od ostatních lidí, potřebuje od nich mít odstup, nenechá je přiblížit se k sobě, omezuje kontakt...

Druhá forma strachu je strach stát se svébytným Já. Tento strach je prožíván jako vytržení z bezpečí. Touha po důvěrně blízkém kontaktu, touha milovat a být milován patří k naší podstatě a je jedním ze znaků lidskosti vůbec. Jako milující si přejeme učinit milovaného člověka šťastným; vciťujeme se do něj, chceme uhodnout jeho přání, myslíme víc na něj než na sebe, umíme na sebe zapomenout a prožívat obšťastňující výměnu dávání a braní, která nám umožňuje splynout s ním ve společné my, jež aspoň na okamžiky ruší oddělenost jedinců. Pravzorem takové lásky je vztah matky a dítěte, každá láska se pokouší obnovit, znovu najít to, co jsme prožívali v raném dětství: cítit se milováni bezpodmínečně, prostě takoví, jací jsme, a zakoušet, že náš život, to, co můžeme dát, čím jsme, rovněž obšťastňuje druhého. Se schopností milovat se rodíme jako s jednou z dispozic;...

Touha po trvání v nás vzniká velmi časně a je hluboká. V našem dětství je spolehlivé navracení toho, na co jsme zvyklí a co důvěrně známe, neobyčejně důležité pro náš vývoj. Až to nám umožňuje rozvinout specificky lidské vlastnosti, naši citovou a rozumovou stránku a schopnost milovat, umožňuje nám to naučit se důvěřovat. Snaha po trvání tedy patří k naší podstatě; vedle touhy, abychom neztratili milovanou a nás milující bytost, je to jistě kořen náboženských citů. V představě bezčasovosti, věčnosti a všudypřítomnosti Boha naplnil člověk tuto svou potřebu trvání. Ne vždy si uvědomujeme, jak hluboko v nás je tato potřeba, prožívám ji ale, jakmile se začíná měnit něco důvěrně známého, na co jsme byli zvyklí a co jsme pokládali za nezměnitelné, nebo když nám dokonce hrozí, že to přestane existovat. Pak nás jímá hrůza z pomíjivosti a my si s úlekem...

Čtvrtá základní forma strachu, strach z definitivnosti, z nevyhnutelnosti, z nutnosti a z omezenosti naší touhy po svobodě. Tento strach je zrcadlovým obrazem strachu popsaného u nutkavých. Hysteričtí jasně usilují o změnu a svobodu, přitakají všemu novému, mají potěšení z rizika, budoucnost před nimi je šancí. Obávají se všech omezení, tradic, pevně daných zákonitostí. “Jednou ještě nic neznamená”, nic není absolutně závazné, nic nemá nárok na věčnou platnost. Pro ně má všechno zůstat relativní, živoucí, barevné, jen přítomnost, okamžik je důležitý. “Využij příležitosti”. Minulost minula, už je nezajímá, budoucnost je široké pole možností, ale vlastně ji neplánují, v tom už by zase bylo příliš mnoho určenosti, důležité je jen, že jsou vůči ní vždy otevření, ochotni rozejít se s tím, co je dáno. Žije z okamžiku na okamžik, bez pevných plánů a...

  Dědek Mám diagnostikovanou smíšenou poruchu osobnosti (dřívější název schizoidní psychopatie) a jedna z nich jsou schizoidní rysy osobnosti. Na život si nestěžuji, protože emoce fakt naprosto nefungují. Akorát se třeba musím vyhýbat pohřbům, tam fakt nevymáčknu ani slzu a tvářím se tak jako vždycky (to znamená podle okolí furt blbě). Holt to beru, že to tak je a nic na tom nezměním. Třeba jsem neprošel psychologickými testy na zbrojní průkaz v práci jen proto, že při přepadení transportu peněz bych nezaváhal použít okamžitě zbraň (psycholog mě nazval chladnokrevným vrahem a vyhodil mě). Kamarádů mám málo, to je fakt, ne každý rozchodí moje uvažování. Ale když už vydrželi, tak jsou zase spolehliví. I v práci mám neustálé konflikty, protože vše řeším jen rozumem a přes city se u mě ničeho nedá docílit. Tady dokonce selhávají specialisté, kteří mají řadu kurzů a školení jak zacházet...