Na svět přicházíme horlivý, plný energie a síly. Postupem času nám rodiče a blízké osoby dávají směr. Buďto nás rozvíjejí, a nebo naše touhy a talent totálně potlačují.

Pozorujte jaký jsme po příchodu na svět

Syn přišel na svět horlivý a plný síly. Svět mu připadal tak nádherný, že nevěděl, na co dříve sáhnout, proto raději osahával všechno. Svět byl pro něj tak úžasný, že jej chtěl poznat celý, uchvácen krásami stvoření, bzučením včel, zpěvem ptáků, poletováním vrabců, západem slunce i návalem nekonečných proudů vedra i zimy.

Voda v rybnících jej přitahovala společně s proudící vodou potoků. Nebylo času večer na přemýšlení, protože padl únavou a usnul. Na druhý den hned z rána se opakoval podobný příběh. Chtěl všechno poznat, chtěl prozkoumat každou končinu života a život mu k tomu nabízel mnohá zákoutí, vůně, a dobroty.

Život malého dítěte se stával dnem ode dne nádhernější cestou za poznáním. Ptal se každého na všechno a zaplavoval své okolí tisíci otázek. Nemohl na všechno přijít sám a dospělí se zdáli chytřejší, a schopní zodpovědět všechny ty palčivé otázky, které probublávaly do jeho malého mozku.

Denní poletování nemělo konce, a to se ještě nestihl vypravit za hranice svého rodného domu. Denně proběhl každý kout zahrady, denně objevoval mnoho nového a okouzlujícího, aby si doplnil novinky do své hlavy a mohl se zájmem potvrdit, že život je fascinující.

Nedávejte svým dětem pocit odmítnutí!

Jeho překypující horlivost však nebyla všem po vůli. Blízcí odmítali jeho otázky a nebyli ochotni mu na ně odpovídat. Ptal se proto více, aby okusil pouze pocit odmítnutí a překážení. To mu z počátku nevadilo, ale když se s tím setkával častěji, začal si uvědomovat, že jeho otázky mohou okolí vadit. Vrhnul se proto na čtení. Miloval dětské knihy a prosil každého, aby mu z nich četl. I zde se však setkával s nepřízní. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než sedět u televize a nasávat z ní různé výklady a popisy toho, co ho tolik zajímalo. Co se ale nestalo – prý televize škodí a může se na ni dívat pouze za odměnu, a to jenom určitý čas.

Zákaz všech nápadů, návrhů a aktivit

Vrhl se tedy dalším směrem a začal trávit více času venku, aby mohl poznávat a více vstřebávat krásy kolem sebe. Spřátelil se s novými kamarády a výpravy za poznáním začaly nabývat na kráse. V kolektivu se dá dělat tolik nádherného. Hraní her, poznávání stromů a různé jiné vylomeniny, jež podporují kreativitu a motoriku malého těla.

Brzy však přišly další zákazy a malinkému nebylo dopřáváno ani dýchat čerství vzduch. Verdikt zněl každý den jasněji a jasněji: pouze dvě hodiny denně! Nic moc pro malého kloučka, který tolik miloval život a chtěl si jej užívat co největšími doušky.

Začal si proto vodit své malé kamarády k sobě do pokojíčku. Alespoň tak, budeme si hrát doma. Obklopil se hrami a knihami, aby si s dětmi mohl společně hrát alespoň doma, i když venku svítilo slunce. Zanedlouho však přišel i o toto. Do jeho domova byl kamarádům zakázán vstup. Prý nosí špínu a mají prach v teplákách.

Z nádherného světa se stává peklo

Hezký svět se začal malému kloučkovi postupně měnit v peklo. Neustálé vyhrožování a zakazování, končící mnohokrát vyřčením trestu, se stalo denním chlebem. Nevinný tvor nechtěl nic jiného, než žít tak, jak žijí ostatní děti. Chtěl poznávat svět, chodit ven a dýchat čerstvý vzduch, přátelit se s jinými dětmi.

Postupně mu začalo být jasné, že domov nemusí být příjemným místem, že ti dva rodiče doma nemusí být jeho přátelé a že je lepší nic neříkat, aby nepřišel další trest a nové výčitky a ponižování. Uzavřel se proto do sebe a své království si ukryl pod postelí. Tam totiž jeho maminka nedosáhla klackem, a když byl schovaný a neviděla ho, nic mu nevyčítala.

Špatný vztah je přímá cesta ke špatné výchově

Proč tito lidé měli vlastně dítě? Proč přivedli na svět potomka? Aby mu dávali najevo, že je navíc, že ho nechtějí a že na něj nemají čas? Proč raději nezůstali sami, než aby zdeformovali nevinného a nasadili do jeho hlavy 1200 Emočních rovnic? Rozum mi zůstává stát.

Rozborem situace jsem zjistil, že rodiče tohoto člověka byli zcela nekompatibilní. Ani neměli být spolu a již od začátku to věděli, ale neměli sílu se rozejít. Rozvod byl pro ně nepřípustný. Zůstali celý život spolu v utrpení, v nepochopení vlastních povah, nevěrní. Ptám se: K čemu takový život a vztah?

Jaké děti budete jednou vychovávat vy? Jste se svým partnerem spokojeni? Víte, že váš partner může být dobrým rodičem vašich dětí? Víte, že se svým partnerem budete s to zůstat celý život a společně vytvořit neopakovatelné prostředí pro vaše potomky? Nevíte? Tak do toho vztahu raději nevstupujte a už vůbec nechtějte spravovat tento vztah potomkem, prosím.

( Autor: Aleš Kalina )

Je hodně rodin, kde máma vychová syna ( i dceru, ale pro snažší formulaci budu používat jen jednoho ). Její výchova spočívá v tom, že mu zajistí veškerý komfort v rodině, kde se nemusí o nic starat, nic zařizovat, nic ( nebo téměř nic ) nemusí přispívat do rodinného rozpočtu – vychovává jej k životu bez zodpovědnosti. Dokud je dítě malé, jde to.  Ikdyž je pravda, že i malé dítě by mělo mít podle svých schopností nějakou povinnost – ať jde již o zalévání nějaké květiny, krmení zvířátka, uklízení si hraček, s postupem času vynášení odpadků, luxování, pomoc s nákupy, podílení se na rodinném rozpočtu – voda, teplo, elektřina, telefon… atd. Vždyť v pubertě to ještě nikoho nezajímá, ale po vychození školy či učiliště, kdy začne člověk chodit do práce, považuje se za dospělého. Dospělého k čemu? Dospěl do stadia, kdy si bude vydělávat. Si, sobě. Kdyby se také odstěhoval a začal žít svůj život se vším všudy, tak by velmi rychle dospěl i k poznání, že nic není zadarmo a všechno stojí nejen peníze, ale i čas, námahu a trochu přemýšlení, rozvrhu práce a zábavy, atd. Ale on zůstane doma, protože nemá, proč by odešel. A tady existují nejméně dvě fáze, podle toho, kudy se ubírala psychika dítěte:

1/ Dítě zůstane doma, protože zatím nevidí důvod, proč by odcházelo, nemá partnera, nemá potřebu utíkat, protože i doma je mu poskytována svoboda, ale zároveň třeba „za to všechno, co pro něj doma udělali“, chce vypomoci, dokud to bude možné v domácnosti – jak penězi, tak rukou k dílu.
2/ Díky výchově maminky dítě nedospělo do stadia, že by mělo touhu se osamostatnit a odejít z tohoto domova zařídit si svůj vlastní domov a život celkově. Vyhovuje mu toto uspořádání, a ačkoli věkově již dospěl, duševně je stále jen synem své matky, ne dospělým mužem, schopným se postarat sám o sebe. Samozřejmě, že si připadá dospěle, možná i na domácnost něco málo přispívá, ale zbytek má jako kapesné. Není nucen se zodpovídat, za co a jak rychle peníze utratí, když dojdou, maminka  ho nakrmí, spát a bydlet stále má kde. O vše je postaráno. Matka je ráda, že se má o koho starat, protože manžel ( pokud ho má ) je zaneprázdněn prací či svými koníčky – ona práci přetrpí a jejím koníčkem je její syn. V podstatě ona svou výchovou ( možná nevědomky ) oddaluje stále ten okamžik, kdy by měl syn odejít z domácnosti a vzít jí de facto smysl jejího života. On jí podvědomě vyhovuje, je tak veden, nepřijde mu na tom vůbec  nic divného.

A pak vstoupí do jeho života ONA.  Zamiluje se jako blázen, na rukou by jí nosil, udělal by pro ni vše –

1/ a tak se rozloučí s původní rodinou, založí si novou a všichni jsou v pohodě a spokojení. Protože on odejít nemá problém, ani rodina, byli pohromadě proto, že to bylo výhodnější, ale věděli, že s příchodem partnerky se tato situace změní.

2/ a tak si ji chce vzík k sobě domů. Do svého dětského pokoje a do života, kde by se ocitla v roli „jakoby dcery, partnerky syna“. A buď by bylo vše O.K. kdyby ona s rolí souhlasila a nebo by nastaly komplikace, kdyby svou roli u nich odmítla. Jaké komplikace? Matka by jí podvědomě vyčítala, že jí odvede syna a kdoví jestli by se o něj uměla postarat. A možná by jí ani neměla ráda. Ne, že by nechtěla, ale prostě Strach udělá z člověkem fakt divy. To, že by se měl on postarat o svou partnerku, jí snad vůbec ani nenapadne. Možná ani jeho. On chce být jen s ní. Kde – to už mu je jedno. Je zamilovaný, a tak se klidně vzepře i matce! Na naléhání partnerky ( ..buď já nebo ona… ) si založí spolu „hnízdečko“ lásky jinde, pronajmou nebo koupí si byt, dům. A je pohoda – asi tak půl roku, než odezní koktejly lásky rozpuštěné v krvi – chemie těla se mírně otupí ( resp. mozek si na ní zvykne a buď žádá víc a nebo začne vidět realisticky ), euforie ustoupí, a oba dva začnou vnímat realitu. Jaká je?

Předně – každý to vidí ze svého hlediska trochu jinak – ona poznává, že skoro všechno doma dělá sama a on jí moc nepomůže, když už, tak jen na požádání a s penězi  moc hospodařit neumí, je schopen utratit víc, než si může dovolit. Také si často dělá, co chce a od ní očekává pochopení. Nebo si nedělá co chce, naopak – na všechno, co chce udělat, si žádá „požehnání“, aby náhodou neudělal něco špatně. Protože žádný extrém není to pravé ořechové a obojí je „chování dítěte“ ona prostě začíná vidět, že nejde o vztah, jaký si představovala – partnerský. Ale on zatím prostě neumí být partner, nikdo ho to nenaučil. Z druhé strany je to většinou tak, že on si jakoby přes svou dívku ( pomyslně ) namaluje tu matku, která o něj pečovala a od které ona ho odtáhla pryč. De facto očekává, že vše půjde naprosto stejně, jen žena se v jeho životě změnila. Nechápe, proč to nefunguje, proč si partnerka stále stěžuje, máma to všechno zvládala a žádnou spolupráci nikdy nevyžadovala. Za čas může dojít i k tomu, že spolu začnou fungovat jako pár – „matka a syn“, zvyknou si, ale přestanou spolu mít sex. Je to důsledek této „partnerské hry“ na psychiku, který se dostaví po čase ( rok až dva ) právě proto, že s matkou se přece nespí. Pokud to dopadne takto, a pokud je partnerka nesmělá či hodně introvertní, může tento vztah přetrvat roky. Ale ne bez následků. Protože s „matkou“ se nespí, ale muž sex potřebuje, tak si najde milenku. Většinou přizná, že svou ženu miluje, ale z nějakého důvodu spolu nemůžou spát. On jí už nemiluje jako ženu, on ji miluje jako matku, jako ženu, co se o něj stará, o něj, o domácnost, o děti. Lásku ženy-milenky hledá jinde. A tak dochází k nevěře. S tím, že on nechce svou ženu opustit ( tak jako kdysi nechtěl svou matku ). Pokud ale dojde k nátlaku jedné nebo druhé ženy a on se bude muset rozhodnout – rozhodne se většinou zůstat. Pokud dojde k tomu, že by mu žena „postavila kufry za dveře“, pak odejde k té druhé, ale za čas se stane to samé.

Říkáte si – začarovaný kruh. Ano, je to kruh. Je to takový kruh jako mandala. Když tomu obrazu narušíte okraj, nebude už tak hezký. Ale když půjdete do středu, tam se rozhoupáte jako na trampolíně a necháte se „vystřelit“ vzhůru – obraz zůstane stále krásný a vy budete „jinde“ :-)  Jde o to, že každý se může z tohoto kruhu dostat. Někdo sám, když pozná, že se mu situace stále opakují a začne se vrtat v tom, proč asi, prostuduje si trochu psychologii člověka nebo se zajde někam poradit – a hlavně – když uvěří, že určitým poznáním a prací na sobě samém TO JDE. Jsou tací, kteří místo toho, aby začali zkoumat, proč to tak je, zavrhnou lásku, nařknou jí idealistickým romantickým nesmyslem, protože stejně vždycky funguje jen chvíli a pak zmizí a je to zase to samé. Přestanou věřit v to, co je největším smyslem a pohonem v životě člověka – a stále nemůžou najít TO ŠTĚSTÍ. Můžou být nakonec i bohatí a vážení, ale oni nemají to vnitřní uspokojení, ten klid v duši, něco jim chybí. Jsou to lidé, kteří často pak bojují buď s nadváhou, s automaty, s alkoholem… plní si život hmotnými statky, protože na ty „nehmotné“ přestali věřit. A ono to nefunguje.

Tyto dospělácké partnerské hry popisuje ve své knize velmi pěkně autor knihy: Jak si lidé hrají, Eric Berne. A taky tam popisuje, jak se někdy dají zvládnout. Ale myslím si, že pokud to člověk v sobě uvnitř nepochopí a nedospěje k tomu sám, tak i úloha psychologa nebo poradce může být jen jako prst, ukazující směr: Tudy! Ale když člověk nechce, když té cestě nevěří, tak stejně půjde jinudy. Řekla bych, že jako u všeho je důležitá prevence – seznámit s těmito zádrhely mladé lidi právě již třeba v pubertě, kdy se jim ty hormony bouří a oni už už chtějí být dospělí. Aby věděli, co to slovo vůbec znamená, že s věkem to má pramálo společného. A možná by pak jinak hleděli na budoucího partnera, kdyby si všímali více, jak se k sobě chovají rodiče a jejich vyvolený, nebo jak mají vedenou tu domácnost, možná by tak rychle dívky nespěchali uzmout mamince svého miláčka, kdyby věděly, co je pak čeká ( a samozřejmě také naopak – chlapci by nespěchali tak s dívkou, která se jeví jako dobrá partie, protože má tatínka, který všechno zařídí či zaplatí ). To je však moje mínění, můj náhled na věc, vy to můžete mít samozřejmě jinak :-)

Jsme civilizací několika miliard nemocných lidí. To není jen laciná pozérská fráze. To je smutný fakt a pokud se mi v tomto článku podaří vysvětlit, co mám na mysli, poznáte, že mám pravdu.

Naší smutnou nemocí, která nás od narození do smrti užírá a vysává zevnitř, je nadměrné osobní vlastnictví hmotných statků. Nežijeme pro život, žijeme pro majetek. A vztahy považujeme za formu osobního vlastnictví.

Nejsme naučeni lásku dávat – jen ji toužíme získávat, vlastnit – a nedat z ní ani kousilínek někomu jinému. Přivlastňujeme si každého, kdo nám projeví náklonnost. Jakmile nás někdo začne mít rád, uvrhneme jej do klece svého majetnictví.

A to je první lidská cesta – cesta souboje. Dva lidé se vzájemně uloví do klecí svého osobního vlastnictví a začnou bojovat o nadvládu. Neošívejte se, nekruťte hlavami – je to o vás, ano, o vás !

Když se nám někdo začne líbit, děvče chlapci, chlapec dívce, co je naše první otázka ? „Chodíš s někým ? Máš přítele ? Jsi ženatý ?…..“ Zjišťujeme, zda je dotyčný jedinec již „něčím majetkem“, nebo je k mání.

Je-li k mání, je přitažlivý. Je-li již zadaný, buď se otočíme jinam, nebo o něj začneme válčit s tím, kdo je „jeho vlastníkem“.

Když si člověk oblíbí jinou osobu, která je již zamilovaná, má dlouhodobý milenecký vztah, nebo je vdaná, či ženatý, automaticky přijme přikázání civilizace:

· Někdo tuto osobu vlastní a má na ní právo

· Já svou láskou toto právo narušuji

· To je nemorální a proto jsem špatný

Jenže podobné situace přicházejí mnohokráte za život úplně každému – takže jsme všichni mnohokráte špatnými. To je ale nesmysl, že ? Přesto v něm žijeme. Jsme nemocní.

Vlastnictví je zničující iluze a my jsme její obětí

Vlastnictví v partnerských vztazích je tou největší iluzí, jakou si člověk dokáže vymyslet. Přesto o něj usilujeme tak, že na tuto iluzi obětujeme přes 75 % svého času, energie, myšlenek i činů.

Znáte jinou živou bytost na této planetě, která by se chovala podobně ?

Ve spoustě pohádek si princ ověřuje spolehlivost chudé dívky, zda ho miluje více, než sebe sama, princezny si kladou takové podmínky, které by samy v životě nesplnily a zamilovaní se vzájemně zkoušejí z absolutní věrnosti až za hrob. Jinými slovy, každý chce takové zboží, které by bez výhrad, ochotně, s úsměvem a do konce života patřilo jemu, aniž by se o to zasloužil stejnou měrou. Jenže lidé nejsou zboží. Lidé jsou všichni vlastníci, majitelé, která se potácejí životem a hledají slabšího, kterého by mohli ulovit a vlastnit, tvarovat ho podle svých představ, poroučet mu, MÍT HO !

Ale když jsou všichni lovci, kdo je oběť ? Obětí jsou v tomto případě všichni lovci. Bez výjimky. Obětí sebe sama.


Zdroj: www.o-zdravi.cz/clanky/partnerske-v…

Lidé dovádějící se k šílenství mají neurózu nebo psychózu.
Lidé přivádějící k šílenství druhé mají poruchu osobnosti.
Citoví upíři jsou z psychologického hlediska lidé, kteří trpí poruchami osobnosti.

Zdroj: Albert J. Bernstein - Citoví upíři, nakladatelství Motto
Zdroj: Barbara E. Hort - Nekalé vztahy, nakladatelství Eugenika

Energetické vysávání jednoho člověka druhým - Arivismus

    Někdo vám navrhuje spolupráci, ale myslí tím, že vykonáte hlavní díl práce a on si ponechá větší díl odměny.     

    Nejde potom o spolupráci, ale o arivismus neboli energetické vysávání jednoho člověka druhým.

Nemá přátele, protože je prý nepotřebuje – má přece vás. Udělá pro vás, co vám na očích vidí. Zprvu vám to bylo příjemné, ale…

V jedné karikatuře si manželé prohlížejí menu v restauraci a muž zmateně pohlédne na manželku: „Nemůžu si vzpomenout, kdo z nás nemá rád rybu?“ vyloučíme-li možnost sklerózy, pak tento vtípek dobře vystihuje dynamiku závislého partnera: velké zaměření na druhou osobu. Tak velké, že člověk zapomene, kým je on sám. Možná si teď říkáte, že svět by byl báječné místo, kdyby všichni trpěli tímto syndromem a poskytovali jeden druhému tolik pozornosti. Určitým způsobem máte pravdu… Tendenci udělat milované osobě aspoň někdy pomyšlení v sobě zcela přirozeně máme všichni. Jenže ne každý unese být Matkou Terezou. Zatímco vy při vší laskavosti k světu nezapomínáte být ohleduplná i k sobě, patologicky závislý člověk se zaměřuje téměř výhradně na svého partnera. Hnacím motorem pro něj bývá strach z vlastní nedostatečnosti a ztráty vztahu ( malé sebevědomí ).

„Smlouva“, kterou závislý člověk se svým partnerem touží podepsat, zní přibližně takto:

Udělám pro tebe a za tebe všechno a ty mě nikdy neopustíš. Péče o druhou osobu mu tak zabere veškerý čas a nevěnuje se svým vlastním potřebám. Druhému partnerovi pak začne pomalu , ale jistě docházet, že všechno, slibované „smlouvou“, vlastně ani nechce. Pokud zrovna nemá přehnaně sadistické sklony a nezačne si libovat v týrání nebohého závisláka ( byť jen psychicky ), kříve či později ho přepadnou myšlenky na to, čeho se druhá strahna nejvíc děsí – na rozchod.

Měkoučká klec

Psychická závislost se v první fázi nedá snadno odhalit, protože si nasazuje masku romantické posedlosti. Tiito lidé v druzích neúnavně pátrají po něčem magickém, co by jim umožnilo cítiti se kompletní a celí. Partnera si idealizují k nebeským výšinám. V počátku vztahu na sebe tendence k závislosti může vzít jemnou podobu a porojevit se například POKAŽDÉ, když se ptáte, na co půjdete do kina nebo kam se vydáte na večeři, dostanete stejnou odpověď: „Kam chceš ty, miláčku.“ Jenže to, čemu první roky říkáte „roztomilý“, vám jednoho dne může začít připadat jako „nesnesitelně pasivní“.

Závislý člověk udělá cokoli, aby vztah udržel. Samo o sobě to zní jako báječná vlastnost pro manželství a možná jste si povzdychla:“Kéž by všichni chlapi byli takoví.“ Problém však spočívá ve slůvku COKOLI. Dýky němu může normální péče o vztah nabrat patologické rozměry. Pro závislého člověka nic není příliš náročné, příliš drahé nebo příliš nebezpečné, pokud to potěší nebo pomůže jeho objektu touhy.

Vypráví Gabriela: „Všichni mi záviděli, jak se o mě Jirka stará, jak na mě myslí a všechno je podle mě. Když se mi nechtělo na večírek, v životě by sám nešel. Jednou jsem mu řekla, že bych chtěla, aby šel, protože si přeju být chvíli sama. Měl z toho šok a celý se rozklepal, jestli se s ním náhodou nechci rozejít. Myslela jsem na rozvod mnohokrát. Jenže mě svazuje myšlenka na to jak by beze mě přežil. Když si kamarádky stěžují, že jejich manželé někam chodí s chlapama nebo se nevrací brzy domů, říkám jim: Vy se tak máte, já bych si přála, aby ten můj taky někam šel nebo něco udělal beze mě. Někdy se mi tou svojí přehnanou pozorností prostě hnusí.“

Kdo koho vlastně kontroluje

Podle psychologů chronicky závislí partneři často pocházejí z nefungujícího rodinnho prostředí, kde téměř nikdy nebyly naplněny jejich skutečné potřeby. Jejich rodina a blízké okolí jim nedkázaly poskytnout přesně ten druh pozornosti, vřelosti a reakcí, které potřebovali, aby se cítili světem uznáni. To nemusí nutně znamenat, že se jijich rodiče nesnažili! Někdy se bohužel stává, že rodič se podle filozofie „Dám mu to, co jsem sám neměl“ soustředí na oblasti, které zrovna pro jejich potomka nejsou vnitřně podstatné a skutečné potřeby dítěte jsou tím nechtěně zanedbány. V dítěti tak nešťastnou shodou okolností narůstá pocit, že jeho přání nejsou důležitá, jeho touhy nemají žádnou váhu a ono samo je druhořadým člověkem – plní jen funkci zprostředkovatele. Rodič si na nich plní svá přání a dítě to nasaje a pak chce už pořád plnit jen přání někoho druhého.

Lidská psychologie se vine nepředvídatelnými zákoutími. Přestože to zní nelogicky, pošramocené dítě může vyrůst v dospělého, který je závislý na psychické bolesti a nezdravých vztazích. Toho pak mohou přitahovat lidé, kteří jsou nedostupní nebo jej emočně zneužívají. Protože pro závislého člověka jsou vztahy bolestivou záležitostí, tráví víc času ve snech o tom, jaký by vztah MĚL být,než v kontaktu s tím, jaký opravdu JE. Když je pak partner konečně opustí a on se psychicky sesypává, čeká ho další šok z reakce okolí, která většinou bývá: „A co sis myslel celou tu dobu? Že se to dá vydržet do nekonečna?“ Překvapení opuštěného závislého partnera však nabude většího smyslu, pokud se jej spíš zeptáme: „Co sis CHTĚL myslet celou tu dobu?!“

„NEVINNÉ“ signály

Karolína je sedm let vdaná za Jana. Její maminka je spkojená, neboť v jejích očích si dcera našla hodného a slušného manžela. Karolína ji nemůže přesvědčit o tom, že to, co se jeví jako laskavost, ji ve skutečnosti dusí a klade to na ni nesmírnou zodpovědnost. „Když jsem se seznámila s Honzou, byla jsem o bolavém rozchodu a jeho péče mi připadala jako balzám,“ vysvětluje Karolína, proč se ráda nechala chytit do zlaté klece. Ihned po seznámení Jan karolíně denně volala a vedli spolu dlouhé telefonní hovory. Brzy se začali často vídat. Jan ji neustále nosil dárečky „jen tak“. Po pár měsících si Karolína všimla, že s ním tráví všechen volný čas, a zastesklo se jí po přátelích. Když si konečně došla na kávu s kamarádkou, Jan se choval uzavřeně a stáhl se do sebe. Karolína se nemohla zbavit pocitu, že žárlí. „Přišlo mi to ovšem nesmyslné, aby žárlil na ženské, navíc když jsme byli skoro pořád spolu, a tak jsem to neřešila.“

Jan neměl ohledně tělesného kontaktu žádné hranice, objímal a pusinkoval Karolínu kdekoli a kdykoli. Až to občas bylo některým lidem, včetně Karoliny samotné, nepříjemné. Postupně se přestal stýkat se všemi lidmi, které znal před tím, než se seznámili. Když ho vyzývala, aby si někam zašel se svou starou partou, odpovídal, že ho už nezajímá.

Po necelých dvou letech požádal Jan Karolínu velkolepě o ruku a ona kývla. Brzy po svatbě se však začala cítit stále nepříjemněji, až si jednoho dne musela přiznat, že svého rozhodnutí lituje. Vnitřně se na Jana zlobila a začala mu to nevědomě dávat najevo. „Skoro jako bych zkoušela, co vydrží. Je asi hrozné takhle o tom mluvit, ale někdy jsem na Honzu byla fakt hnusná. Mluvila jsem na něj sprostě, ponižovala ho nebo jsem se mu posmívala, když se mu něco nepovedlo. Přestala jsem vařit a skoro i uklízet, všechno dělal on. Myslí, že jsem se ho od sebe snažila vypudit. Tajně jsem si přála, aby to se mnou už nemohl vydržet a odešel. Nebo mě nechal jít.“

Patologicky závislému partnerovi zneužívání druhou osobou většinou nevadí, protože i zneužívání je jakousi formou pozornosti. Negativní pozornost je pro takového člověka pořád lepší než pozornost žádná, než nezájem. Často jediné, co jej skutečně vyvede z rovnováhy, je hrozba odmítnutí. Když Karolíně došlo, že se stává člověkem, jakým nechce být, rozhodla se vážně si s Janem promluvit. „Potíž byla v tom, že se s ním o našem vztahu nedalo vůbec mluvit! Jenom jsem zmínila naši situaci a on se začal třást, vyjíždět na mě, že jsem negativní, obviňovat mě, že podrývám naše manželství, vyčítat mi, že jsem sobecká, nebo se nervózně zvedl a beze slova odešel. Nemohl to téma vystát.“ Závislému člověku přijde divné, jak může být partner nespokojený, když nemusí nic dělat, on všechno udělá a nikdy ho nenechá o samotě, aby se partner necítil osamělý…

Přemýšlela jste někdy o tom, že jsou si všichni vaši partneři v jistých ohledech podobní? Napadlo vás, že si vlastně vybíráte muže podle stejného vzorce, na kterém se může podílet spoustu neuvědomovaných pohnutek? Psychologové přišli na to, že při výběru partnera se všichni lidé řídí podobným pravidlem.

Najděte své dvojče
V první řadě odborníci předpokládají, že přitažlivost je do značné míry neuvědomělá. "Nevíme, proč nás přitahuje právě tento člověk, ale přesto nás přitahuje," tvrdí v knize Deset tajemství lásky Steve Biddulph . "Důvodem je skutečnost, že podléháme skrytým řídícím mechanismům a kromě zjevných rysů nás přitahují i ty skryté. Nevyhnutelnou přitažlivost tedy pociťují lidé, kteří se sice na pohled liší, ale ve své podstatě jsou si velmi podobní.

Psychologové však také upozorňují na to, že zatímco u jiných párů si jejich podobnost budete více uvědomovat, ve svém vlastním případě, ji budete nejspíš popírat. Je to způsobeno neschopností přijmout "zrcadlo", které nám nastavuje partner. I když jste například oba dva tvrdohlaví, nespíš budete tvrdit, že jste to vy, která vždy ustupuje, protože pro vás bude obtížné, smířit se se skutečností.

Pozor na kritiku!
Existuje teorie, jejímž zastáncem je právě například Steve Biddulph, že ačkoli na jedné straně hledáme své dvojče s vlastnostmi, které jsou stejné jako naše nejvýraznější charakteristiky, druhou polovinou rovnice jsou ale zároveň lidé s vlastnostmi, které ukazují i naše potlačené charakteristiky. V praxi to znamená, že pokud se například projevujete jako tvrdohlavý introvert, budete si hledat tvrdohlavého extroverta. V oblastech, v nichž totiž nemáte příliš rozvinuté schopnosti, si podvědomě hledáte partnera, který by vás byl schopný doplnit. "Přitahují nás lidé obdaření jistými vlastnostmi, jež v nás teprve dřímají. Pokud k někomu chováte velký obdiv, je to proto, že máte schopnosti být jako on," tvrdí psycholog.

Odborníci tvrdí, že z tohoto poznatku můžete vyvodit i užitečné věci pro fungování svého vztahu. Podle této teorie jsme totiž u druhých lidí nejvíce alergičtí na ty vlastnosti, které potlačujeme sami u sebe. Než začnete proto svého partnera kritizovat a tepat, zkuste si pojmenovat vlastnost, která se vám u něj nelíbí. Pak se zamyslete nad tím, jestli se náhodou podobné skony neobjevují i u vás. Pravděpodobně totiž zjistíte, že ano.

Jakmile si uvědomíte, že váš partner se vám v mnohém podobá, řešení partnerských problémů začne být osvobozující, protože zároveň začnete  objevovat svoje skryté stránky. Dospějete také k tomu, že příčinou problémů není jen jeden z vás a zodpovědnost nesete oba dva. "V každém vztahu je partner zrcadlem, v němž se odrážíme my sami. Někdy spatříme děsivý obraz. Někteří lidé od zrcadla raději utečou, než by čelili pravdě o sobě. Jenže střídáním zrcadel se tvář nezmění," uzavírá psycholog.

 Pravá láska je cit natolik výlučný, že ji nelze dělit. Což neznamená, že se nemůžeme dostat do situace, kdy nejsme s to vyřešit dilema třeba mezi vztahem s milenkou a s milenkou. I tam však bývá na jedné straně spíše intenzivní zamilovanost a erotická fascinace, a na straně druhé společná historie, v dobrém slova smyslu zvyk, děti, majetkové i společenské zázemí.

Ten, kdo lásku příliš drobí, ten zpravidla k pravé lásce ještě nedozrál. Rozhodně mu není co závidět, spíše bychom jej měli litovat.

( autor: PhDr. Petr Šmolka )

.. Když Tě navštíví kamarád, chová se jako host, ale opravdový
přítel otevře ledničku a obslouží se.............

.. Kamarád Tě nikdy neviděl plakat, ale příteli se chvějí ramena,
když vidí Tvé slzy....

.. Kamarád nezná jména Tvých rodičů, ale přitel má jejich telefon.
Čísla i adresy ve svém notýsku.....

.. Kamarád přinese lahvinku vína na Tvé narozeniny, ale přítel
přijde dříve a zeptá se, s čím Ti může pomoci a po skončení oslav zůstane, aby Ti pomohl s úklidem...

.. Kamarád nesnáší, když mu voláš ,jestliže už šel spát,
ale přítel se ptá, proč jsi mu tak dlouho nezavolal....

.. Kamarád si s Tebou rád pokecá, ale přítel Tě vyslechne, když máš
romantickou lásku i problémy...

.. Kamarád si myslí, že přátelství skončilo jestliže jste se
pohádali, ale přítel Ti po hádce zavolá....

.. Kamarád si myslí, že jsi tady vždy jen pro něho,ale přítel
je zde pořád pro Tebe....

 

Stává se to častěji, než bychom řekli… Proč vlastně holčičky svádějí nevlastní (a někdy i vlastní) tatínky? Proč je oni někdy nedokážou odmítnout?

A jak by se měla žena vyrovnat s tím, že mezi dcerou a partnerem to jiskří? Může být ráda, když jen kouká! Horší je, když začne zapojovat i jiné smysly než zrak, případně jiné orgány než oči. Čímž opravdu nemám na mysli sluch a uši, ani pouhé očichávání. Ale abych zbytečně neplašil – rozhodně nejde o masový jev. Hloupé ovšem je, stanete-li se zrovna vy onou pověstnou výjimkou potvrzující pravidlo. Pak totiž hrozí tragédie téměř antických rozměrů.

Oidipus a Electra

Už Freud popisuje tzv. Oidipův komplex. Jeho zásluhou víme, že téměř každý kluk může projít fází, v níž by nejraději zabil vlastního otce a nahradil jej po boku vlastní matky. Existuje však i analogie Oidipova komplexu v holčičím provedení, tzv. komplex Elektřin. Zůstane-li vše jen na úrovni nevědomého puzení, které se nepromítne ani do vědomí, natož pak do reálného jednání, mohou mít oba komplexy dokonce vývojový význam pro osvojování pohlavních rolí. Až potud se stále pohybujeme v tradiční rodině s oběma pokrevními rodiči, případně v rodině, kde se nepokrevní rodič začal angažovat velmi záhy, nejpozději tak v prvním nebo druhém roce života dítěte. Oba komplexy jsou totiž spojeny právě s ranným dětstvím.

Jiná situace nastává a zcela jiným nebezpečím jsme nuceni čelit, pokud se náhradní rodič (případně partner matky) objeví později. Pak opravdu může dojít k nešťastnému souběhu řady faktorů a následně i k problémům. Zajímavá bývá především motivace svádějící dcery. Někdy je povýtce instrumentální – ona se nesnaží matčina přítele svést proto, že by v něm sama nalezla bůhvíjaké zalíbení. Ona si pouze chce touto cestou vyřídit cosi s matkou. Pociťuje-li vůči ní zlobu, pak jde o velice účinný prostředek, jak matku ranit. Pokud je na ni hodně fixována a chce ji mít jen pro sebe, pak se může snažit naopak její vztah s partnerem zhatit.

Dceřiny motivy však mohou někdy být i méně komplikované. Už tím, že se manželství jejích rodičů rozpadlo, případně že otec v rodině absentoval z jiných příčin, je celkem pochopitelné, že jej může emočně postrádat. Dívky s podobnou zkušeností mívají pak v dospívání i v ranné dospělosti zvláštní afinitu k mužům věkově výrazně starším. K těm, co by jim částí nahradili chybějícího otce a zároveň na sebe vzali i roli partnerskou. A teď jim matčina volba přihrála někoho takového přímo pod nos, v případě společného bydlení dokonce do intimity společného teritoria!

Pozor na steré kozly !

Právem se sice můžeme domnívat, že alespoň ten „stárnoucí kozel“ by už měl mít rozum. Že by měl vše udržet v podobě, která nebude nikoho zbytečně zraňovat, nikomu ubližovat. Teoreticky ano, v praxi však může být vše poněkud složitější. Pak mnohdy stačí pocit zevšednění či jiné nedorozumění mezi ním a dívčinou matkou, a k neštěstí je už jen krůček. Přičemž ani náhodou nemusí jít o projev pedofilie. Zvláště když jde o sedmnáctiletou slečnu.

Stejně jako u většiny partnerských trápení, platí i zde, že prevence je vždy snazší než léčba. Pokud si matka s dcerou dokáží udržet harmonický vztah, riziko výrazně sníží. Je dobré si uvědomit, že případná dceřina počáteční žárlivost na matčina nového partnera může být vyvolána pouhou úzkostí, že by po otci mohla částečně ztratit i matku. Součástí prevence bude nepochybně průběžná kultivace vztahu matky s partnerem, aby se snížila pravděpodobnost, že si on bude hledat útěchu či potěchu někde jinde. Shodou okolností třeba i u dcery.

Pokud se nový partner objeví až v době, kdy již dcera dospívá, pak může „ambulantní“ vztah s bydlením každý ve svém bezpečnější volbou než soužití v jedné domácnosti. Spousta podobných vztahů takto funguje bez sebemenších potíží a jsou obohacením nejen pro oba dospělé, ale i pro potomky bez rozdílu věku a pohlaví.

( autor: PhDr. Petr Šmolka )

Proč stále toužíme po modelu, který jako jediný nefunguje?

Dobře se mu daří pouze v dětských představách a dívčích snech. Ve skutečném životě se s ním setkáváme zřídkakdy, a když už se objeví, pak stejně nevydrží příliš dlouho. Každý vztah se vyvíjí, a než se ustálí na jednom modelu, projde několika různými fázemi. Nejdřív se zdá, že jsme si s partnerem ve všem víceméně rovni a že naše láska překoná nejen všechny současné, ale dokonce i budoucí potíže. To se však rychle změní. Začnou se projevovat naše povahové odlišnosti a rozdílné představy o životě, uspořádání domácnosti i výchově dětí a pak vedeme s partnerem často nesmiřitelný boj, abychom si uhájili své místo a nenechali se zatlačit do kouta. Když se nám to podaří, máme docela dobrou šanci na vyrovnané partnerství, v němž není nikdo výrazně nadřízený ani podřízený.

Mnozí z nás se ale děsí sporů a volí raději taktiku ústupu v naději, že poslušnost jim zajistí lásku na věčné časy. I tento model partnerského soužití se může časem pozměnit. Například v oboustrannou lhostejnost. Anebo v nezdravou závislost...

Vztah v rovnováze je ideálním modelem partnerského soužití. Nikdo není nadřízený, nikdo podřízený, každý má na starosti svoji část domácnosti a o důležitých věcech rozhodují partneři společně. Samozřejmě že se nemusí vždycky shodnout, že se spolu občas pohádají a že jeden z nich musí někdy ustoupit, avšak dokáží spolu mluvit, řešit problémy a za pravdu nakonec dostane ten, který předloží lepší argumenty, a ne ten, který hlasitěji křičí a častěji bouchá pěstí do stolu. Partneři mající rovnovážný vztah spolu nebojují pro boj samotný, nezesměšňují se, nemají zlomyslné poznámky, ani se nesnaží dostat toho druhého do podřadného postavení, protože vedle sebe nechtějí mít nesamostatné a závislé stvoření, ale skutečného partnera.

Respektují se, chovají k sobě úctu, dokáží si vážit svých předností a také si musí důvěřovat, protože bez důvěry se může rovnováha velmi lehce narušit. Aby mohl být partnerský vztah skutečně v rovnováze, je zapotřebí obrovské tolerance, pochopení a velkorysosti vůči tomu druhému. Tedy vlastností, kterými většina z nás rozhodně příliš neoplývá. Všichni je od partnera vyžadujeme, ale zdaleka ne vždy mu je dokážeme oplatit. Možná proto se tolik párů nemůže ideálnímu modelu soužití ani přiblížit.

V tomto modelu soužití vždy jeden z partnerů rozhoduje a druhý ho poslouchá, nesnaží se o takřka žádný odpor a bez výjimky plní jeho přání. Jedním z důvodů, proč se submisivní jedinec nedokáže a někdy ani nechce bránit, je obyčejný strach. Dalším snaha zavděčit se a udržet si tak partnerovu lásku.

Přinutit partnera k poslušnosti lze mnoha různými způsoby. Například zvýšenou agresivitou, vztekem, křikem, neustálým vyvoláváním hádek, dále ponižováním a zesměšňováním před dětmi, širší rodinou i přáteli nebo zastrašováním a vyhrožováním. Když vám někdo začne vyhrožovat, že požádá o rozvod, připraví vás o děti a všechen majetek, několikrát si rozmyslíte, než se pustíte do další rozepře.

 Mezi rafinovanější způsoby, kterými si dominantní partneři snaží upevnit své postavení a kterými chtějí dosáhnout svého, patří psychické a citové vydírání - například pláč, vyvolávání pocitů viny a podobně. Model dominance versus poslušnost nemusí mít vždy prvky domácího násilí, avšak má k domácímu násilí blízko. Na moc se rychle zvyká a výrazně autoritativní a dominantní jedinci mají tendence zkoušet, kam až mohou zajít. Pamatujte si, že zajít mohou pouze tam, kam jim to vy dovolíte. Málokdo si libuje v neustálých prudkých hádkách, ale když jednou začnete ustupovat, budete ustupovat napořád. Pletete se, jestliže si myslíte, že oddanost a poslušnost vám navždy zajistí lásku partnera. Nezajistí. Zastrašování, ponižování a poroučení mají navíc k lásce daleko.

Čím delší dobu budete podřízení a závislí, tím hůře se budou chyby napravovat. Partner, který si zvykl poroučet a nařizovat, protože mu jeho chování procházelo, nebude chtít nic měnit. Těžko se z něj najednou stane tolerantní a velkorysý partner, jenž se nezajímá pouze o své potřeby, ale také o potřeby a přání toho druhého. Nechcete-li dopadnout jako nesvéprávná loutka, nesmíte partnerovi dovolit, aby z vás loutku udělal.

Já si představuji partnerství jako veliký dům se spoustou místností:

1 pokoj pro porozumění

1 pokoj pro důvěru

1 pokoj pro trpělivost

1 pokoj pro plánování budoucnosti

1 pokoj pro samotu ( každý má čas, kdy chce být chvíli sám )

1 pokoj pro sex a vášeň

V té krásné lásce si člověk přece musí nejdříve s někým rozumět, musí mu věřit, v něčem být trpělivý, musí vědět, co chce a občas být i jen sám se sebou, aby mohl prožít lásku a vášeň a sex a měl z toho všeho opravdu pocit štěstí. Je lepší se déle scházet a poznávat se a teprve pak spolu začít žít, než spolu rychle začít žít a poznat, že to není ten „pravý“ a muset odcházet…

Ale na druhou stranu – dokud s někým delší dobu nežiješ, tak vlastně nemůžeš tak docela poznat, jak se chová v běžných situacích v životě, v těch stereotypních dnech, kdy není zrovna nějaké vrůšo. Jaké má denní návyky a jak se postaví k tomu, že Ty snídáš jindy a něco jiného, když to bude každý den. Při randění a společných víkendech nepoznáš, jaký je ráno, když vstává do práce, jak dlouho mu to trvá v koupelně a jestli takhle brzy ráno je hovorný nebo nemluví, jestli si také představuje, že se budete každé ráno loučit pusou a nebo Ti jen od dveří řekne „Ahoj“. Jestli si po sobě uklízí nádobí nebo ho nechává na stole a předpokládá, že ho uklidíš Ty. Víkendy jsou od zábavy, dennodenní stereotyp je dobrý na to, aby člověk poznal toho druhého jinak – z té strany, kde má povinnosti a časové limity a jak tyto skutečnosti zvládá a snáší. Jestli přináší domů stresy z práce a nebo je nechá v práci a doma je skutečně pohoda. Jestli je skřivan nebo sova a budete mít stejný režim dne… Je to tak – nehrnout se do toho střemhlav po pár týdnech, ale samozřejmě nevyhýbat se třeba po roce či dvou společnému soužití. Je dokázáno, že člověk se dokáže až půl roku „přizpůsobovat“ přáním a požadavkům partnera a mnozí to tak skutečně dělají. Chtějí vyhovět, prtotože ví, že za to „něco“ dostanou – lásku. A to není dobře. Protože jí dostávají, zvyknou si na ní a pak, když se vrátí do těch „svých“ kolejí, partner se diví, jaká to změna se s partnerem stala a jejich láska začíná chladnout. Protože nemilovali toho, kdo je tu teď, ale toho, kdo předstíral, že tu je. Naši představu, kterou nám partner ztělesní, aby dostal naši lásku. Je to tak. Proto mnohá partnerství končí rozchodem s poznáním, že se partner strašně změnil. Jenže on se nezměnil, on jen začal být skutečně sám sebou.

Vím, že je to trochu náročné, když se člověk zamiluje, tak chce před vyvoleným vypadat co nejlíp. Snaží se získat informace o tom, jak si představuje svojí ideální partnerku či partnera a sám sebe do této podoby „nacpe“. Z vlastní vůle a z touhy po lásce se omezuje sám na sobě, aby získal někoho, kdo se k němu podle všeho nehodí, protože si jako ideální partnerku nebo partnera představuje někoho jiného… to už vyplývá z toho, že se kvůli jeho představě „měníte“ a stylizujete, abyste se tomu ideálu přiblížili. A tak vlastně člověk škodí sám sobě, protože nikdo nechce být „hercem“ ve vztahu na věky, takže každý MUSÍ předpokládat, že dříve nebo později ho ten „tyátr“ přestane bavit. Jestli doufáte, že pak si partner na vaše skutečné vlastnosti zvykne snáz, není to pravda. Bude se divit, jak jste se změnil nebo změnila a časem ochladne, protože nebudete už ten jeho ideál. A bude si ho hledat jinde.

Takže – ženy a muži – fakt je nejlepší být sám sebou. Tím, že zjistíte, že partnerovi se nelíbí, když chodíte později spát a tak s ním začnete chodit spát dřív.. tím si jen způsobíte, že budete trpět nespavostí. Když zjistíte, že partnerovi se nelíbí, když se koupete a vy se kvůli němu začnete sprchovat, začne se vám po vaně stýskat a vy se budete koupat tajně, když nebude doma. Když zjistíte, že se partnerovi nelíbí, když dětem dovolujete chodit domů až v devět místo v sedm, jak by to udělal on, tak dětem škodíte na duši, na zavedeném režimu a sobě na zdraví, protože vás to vůči dětem mrzí, ale nechcete se s partnerem dohadovat, tak mu raději vyhovíte. Když partnerovi vadí, že se zakecáte na kafi nebo na pivě a přijdete o dvě hoďky později ( pokud to není každý den, že… ), tak si hlídáte čas a trpíte vnitřním stresem, jestli bude „mít řeči“ a ani se už tak nebavíte, takže je vlastně jedno, že odejdete domů. Ale budete si časem hledat východisko, abyste jeho limity dodržovat nemusel/la.

Jsou věci, které člověk může změnit, ale pokud to nedělá kvůli sobě, ale kvůli druhé osobě, byť milované, tak se může nakrásně stát, že jí to v duchu bude vyčítat. A takové vyčítání v duchu povede časem ke stěžování si kamarádům či kamarádkám a k tomu, že si to začne člověk dělat stejně podle svého, jak to cítí. Přestane se přizpůsobovat, přetvařovat. A partner? Najednou zjistí, že žije s člověkem, který má zvyky a vlastnosti, které se mu tedy ale vůbec nelíbí. Říká si: „Jak jen se mohl tak změnit? Kde jsem udělal/a chybu?“ – Nikde. On udělal chybu, že se přizpůsoboval. A když vy se teď seberete a odejdete ze vztahu, tak vám to ještě vyčte. Proč? Protože on chtěl vaši lásku a získal si ji, dělal pro to vše možné, stálo ho to děsné úsilí a tak se zlobí. Měl by se zlobit na sebe, že vynaložil tolik úsilí na nesprávném místě, ale to většina lidí nedělá. Vždy se zlobí na toho druhého. Říkají: „Za to všechno, co jsem pro Tebe udělal !!??“ A to všechno bylo to úsilí, co ho stálo to přemáhání se, přetvařování, snaha přizpůsobit se vašemu ideálu. To je to, co ho zlobí a nechce si připustit, že si za to může sám/a. Tak to hodí na vás. A záleží jen na vás, jaká jste povaha. Buď si to normálně zdůvodníte, tak, jak to tu popisuji a nebo se stanete obětí, která si to začne vyčítat. Taková obět pak buď zůstane a trpí, a nebo odejde a trpí výčitkami svědomí. Neoprávněně !!!

Chtěla bych vám všem říci, že většinou, když se nám nepovede vztah, si za to můžeme sami - a nebo partner, který se přetvařoval, takže za to nemůžeme . Ať se díky touze a náklonnosti přizpůsobuji já a nebo on, většinou to dospěje do těch konců, které jsem popsala. A ten, kdo to původně způsobil se ještě navíc cítí podveden a opuštěn. Je to lekce. Lekce od Života. A kdo se naučí, co nezvládl, ten bude v příštím vztahu rozumnější. Kdo se nepoučí, ten opakuje stejnou chybu a vztahy se mu nedaří a nebo má jeden, ale taky nepodařený.

Kdysi se milovali, občas na sebe žárlili, ale postupem času je přestalo bavit hrát mocenské hry, přetahovat se o roli hlavy rodiny, láska také kamsi vyprchala a místo sporů a vášně zůstala oboustranná lhostejnost. Spíše než o partnerství by se v tomto případě mělo mluvit o dvou paralelních světech, které koexistují vedle sebe, aniž by se výrazněji protínaly. Styčnými body jsou děti, placení nájmu, údržba bytu a to je skoro všechno. Dotyční od sebe mnoho neočekávají, nehádají se (proč by se také hádali, když si jsou lhostejní?), dávají si spoustu svobody, nežárlí, nebojují spolu, nesoupeří a z tohoto pohledu může jít o vcelku klidný (ovšem ne harmonický) vztah. K tomu, aby byl vztah harmonický, je zapotřebí pozornosti ze strany druhého.

Partneři chovající se k sobě lhostejně, trpí naprostým nedostatkem blízkosti. Nemají s kým sdílet své radosti ani starosti a hledají pohlazení a blízkost jinde. Někteří například v práci, takže se z nich stávají workoholici. Jiní v náruči milence či milenky. Na opačném pólu je model, který by se dal nazvat oboustranná nenávist. Partneři, kteří vůči sobě pociťují negativní emoce, se také kdysi milovali, občas na sebe žárlili, ale když láska vyprchala, začali se nenávidět.

Na první pohled to vypadá idylicky. Dva milující lidé, kteří chtějí být stále spolu, bez sebe nejdou ani nakoupit, jsou si navzájem oddaní, čtou si myšlenky a jeden druhému plní všechna přání, aby ho potěšil a udělal mu radost. Idylka to však může být pouze zdánlivá a především se může oběma zúčastněným vymstít. „Existují páry, které se tak dychtivě snaží učinit se navzájem šťastnými, že ztratí svůj vlastní svět a jejich povahy vzájemně splynou,“ tvrdí psycholožka Anna Kovalenská. „Ztratí schopnost rozhodovat samostatně, protože u všeho vždy potřebují svého partnera, a když pak jeden z nich onemocní nebo dokonce zemře, zažívají hotovou tragédii.“ Je hezké, když se dva lidé i po letech manželství milují a tráví spolu rádi volné chvíle, ale nic se nemá přehánět. Nedokážete-li si bez sebe ani zavázat tkaničku, měli byste se přestat rozplývat nad štěstím, které vás potkalo, ale pokusit se trochu osamostatnit. Hranice mezi láskou a otrockou závislostí je tenká a dá se jenom těžko poznat, kdy jste ještě před ní a kdy už stojíte za ní.

Ještě o něco horší je model, v němž je jeden z partnerů závislý na tom druhém, bezhlavě ho miluje, ale ten jeho lásku neopětuje. Slepě zamilované většinou bývají ženy, ale není tomu tak vždycky, jak popisuje Alexander Dumas v Dámě s kaméliemi. Závislí partneři se ze všech sil snaží zavděčit podobně jako partneři podřízení, ovšem jejich snahy mají přesně opačný účinek, než jakého by rádi dosáhli. Svými věčnými otázkami „Miluješ mě? A jak moc? Pověz, jak mě máš rád? Že bys mě nikdy neopustil?“ vzbuzují v partnerovi víc odpor než milostné city. Čím víc se snaží, tím víc před nimi jejich protějšek utíká a tím méně si jich váží. O vděčnosti se nedá mluvit vůbec. Zamilovaným lidem se radí těžko. Jsou schopni ledasčeho, klidně budou lézt po zdech a stavět se na hlavu, žadonit, prosit a ponižovat se, jenom aby je jejich miláček neopouštěl. V historii je známa spousta případů, kdy byly ženy schopny kvůli mužům svého srdce dokonce i vraždy. Heslem „pro tebe všechno na světě“ se ale neřiďte. Nikdy. Chcete-li, aby vás dobýval, aby po vás toužil, miloval vás, snil o vás a aby si vás vážil, musíte s projevováním svých citů šetřit. Přestaňte s milostnými výlevy a udělejte se trochu vzácnou. Určitě znáte přísloví odříkaného chleba největší krajíc.

Život ve lži děsí asi úplně všechny. Nikdo nestojí o vztah, v němž se nelze na partnera spolehnout, a skoro nikdo si neplánuje dopředu, že bude partnera podvádět a pak mu bude lhát, aby se na jeho podvody nepřišlo. (Záměrně píšeme skoro, protože se najdou i takoví jedinci, kteří milence a milenky dopředu plánují a ani svatba nebo narození dítěte je nedonutí milenecký poměr ukončit.) Že lhát a podvádět se nemá, je nám vštěpováno odmalička, a nevěry jsou podle statistik více než dvěma třetinami lidí považovány za nemorální. Statistky ale rovněž říkají, že přibližně sedmdesát procent z nás má s nevěrou nějakou zkušenost. Což je více než dvě třetiny. Zajímavé. Nevěry považujeme za nemorální, nesnášíme lži, avšak přesto jsme nevěrní a musíme svým partnerům lhát, aby se na nic nepřišlo. Jak jsme uvedli výše, pro spokojený vztah je důležitá vzájemná důvěra. Nevěra jednoho z partnerů důvěrou obvykle zamává, a to i v případech, kdy se na ni nepřijde. Velmi často je to právě podvádějící partner, v němž začnou hlodat pochybnosti. Když jsem nevěrný já, proč by nemohl být nevěrný také ten druhý? Dobře položená otázka. Jenom možná... příliš pozdě.

Chci ukončit vztah. Ale mám strach. Jak ho překonat?

Váš partner se pro vás stal denní a nudnou rutinou. Zjišťujete, že flirtujete s kolegou a domů se netěšíte jako dřív. Najednou cítíte, že změna by měla přijít. Od této chvíle „čistého prozření“ vás vztah už jen unavuje. Pořád stejné debaty, stejné narážky, stejný parfém a stejně iritující chování.

Najednou se zákonitě posouváte od otázky: Proč? K otázce: Jak?

A v tomto momentě vývoje nastává zlomový okamžik. Někteří jsou schopní se během jednoho dne zabalit, všechno prodat, odletět za moře a prostě říci: „Ahoj“ bez větší námahy. Mnozí z nás to ale nedokážou. Nejde nám se rozloučit a udělat tlustou čáru, říci závěrečnou větu a zmizet hledat lepší zítřky. Zůstáváme tak v bludném kruhu přesvědčování se, že je náš vztah přece jen vcelku v pořádku a že “zas tak všechno špatné není“. Přitom zažíváme vnitřní nenaplněnost a mnohdy obětujeme celý život, někomu, koho nemilujeme a s kým si vlastně nemáme co říci.

Nehledejte za vším složitost ale spíš emoci strachu:

Strach ze samoty.
Pro mnohé je samota noční můrou. A pokud se s drahou polovičkou nerozcházíme kvůli jiné drahé, co budeme dělat? Trávit večery o samotě u skleničky vína, s hlavou plnou myšlenek, jak zůstaneme stejně vždycky na ocet a skončíme jako Bridget Jones (samozřejmě bez toho romantického a šťastného konce)?

Jak nad tím vyzrát?
Pokud nyní budete setrvávat v nefunkčním vztahu jen proto, že nechcete být sami, jak si najdete nového partnera? Nenajdete. Kromě toho, pokud neumíte žít sami se sebou, nepomýšlejte ani na novou známost. Nejprve se musíte naučit vybudovat vlastní hrad, milovat sami sebe. Teprve potom můžete vytvářet vztah nový.

Strach z nejistoty.
S partnerem dáte na konci měsíce výplaty na hromadu, hurá, jste na tom příjemně. Ale když partnerovi řeknete sbohem, jak budete s financemi vycházet? Najednou máte o půlku méně, kromě toho byty a vlastně všechno je pro jednoho dražší. Ještě v horším případě vás partner živí a bez něj si nekoupíte ani jídlo.

Jak nad tím vyzrát?
Spočítejte si svoje měsíční náklady a buďte aktivní. Pokud vám finance nestačí, budete se muset zajistit. Buďte racionální. Nemusíte sami bydlet ve vile, sežeňte si spolubydlící (nejste v takové situaci přece sami, ale mnoho dalších). Uskromněte se, za klid v sobě vám to stojí. Pokud jste na partnerovi závislí, vyžaduje váš plán více času. Najděte si zaměstnání a postupně se osamostatněte.

Strach ze změny.
Naše hlava má vzácnou funkci. Vše co je známé a zaběhlé, je pro nás příjemné. Jakákoliv změna a krok do neznámého je od naší hlavy vnímána záporně a výsledkem je záporná emoce. Je tedy více než jasné, že nás naše vlastní hlava bude zrazovat od životní změny, která je pro nás paradoxně ve výsledku pozitivní.

Jak nad tím vyzrát?
Vezměte si tužku a papír. Napište si, proč chcete partnera opustit a naopak, jaké jsou důvody pro setrvání ve vztahu. Máte více důvodů proč opustit, že? Proč se potom bojíte změny? Vždyť vždycky bude k lepšímu, nyní se cítíte špatně! Už může být jen lépe.

Strach z reakce partnera.
Jednou ortel vyslovíte a víte, že vás partner jen neobejme a nepopřeje hodně štěstí (pokud ano, napište nám do redakce, uděláme s ním rozhovor). Můžete ve většině případů počítat s emočním výlevem, brekem a psychickým nátlakem. Mnoho jedinců tento nátlak nevydrží a vrátí se zpět.

Jak nad tím (ním/ní) vyzrát?
I vaše trpělivost má své meze. Nenechte s sebou manipulovat a řekněte partnerovi, že vaše stanovisko je konečné. Nedovolte, aby vás zatahoval do dalších debat a proseb. Pokud se bude chovat nepřístojně, alespoň uvidíte, že je vaše rozhodnutí správné. Buďte silní a uvědomte si, že vy nejste ten zrádce. Na vztahu se podílí oba a do tohoto stavu jste se dostali i díky vašemu partnerovi. Kromě toho, můžete být přece přátelé, jen tak poznáte, že by váš vztah měl eventuelně šanci na záchranu.

Já to prostě nedokážu...

Ale dokážete. Na závěr si uvědomte, že máte jen dvě volby:

• Tou první je, že chcete prožít život pořádně a šťastně. Dáte sami sobě slib, že se za každých okolností budete cítit dobře. Potom nebudete dělat kompromisy a budete dělat vše pro to, abyste se tak cítili. Žádná změna se neobejde bez odříkání a zatnutí zubů, s tím počítejte. Nikdo vám nedá zázračný lektvar, ale vy sami si štěstí musíte vyrobit.

Prvním vztahem, kterému hrozí rychlý pád, je ten bez komunikace. Partnerský vztah je stejný jako dům, pokud o něj nebudete pečovat a udržovat jej, začne vám chátrat a jednoho dne se zhroutí. Není jednoduché komunikovat o nepříjemných záležitostech a jen díky nevyřčeným emocím se mnohé vztahy po dlouhých letech bourají.


Jak zjistím, že jsem ve vztahu bez komunikace?

Položte si následující otázky:

1. Můj partner pokládá mé připomínky za hysterické
výstupy.

2. Pokud s mým partnerem potřebuji probrat důležitou záležitost, vím, že bude nevrlý a bude se tématu vyhýbat

3. Pokud se bavíme o nepříjemných skutečnostech, končíme rozhovor hádkou.

4. Můj partner mi tvrdí, že vše moc řeším.

5. Můj partner mě jistými činy irituje stále více i když jsme spolu dlouho a víme o tom.


Jak se toho vyvarovat?

1. Všímejte si na začátku vztahu, jak se váš partner staví k nepříjemným záležitostem

2. Ihned od začátku se s partnerem smluvte, že k sobě budete maximálně otevření

3. Pokud již ve vztahu bez komunikace jste, buď se váš partner komunikovat naučí, protože mu bude váš vztah stát za to nebo ze vztahu odejděte

Vezměte tužku a papír, domácí úkol zní:

Pokud byste měli ohodnotit stupeň vaší komunikace jako ve škole, jakou byste si dali známku? Napište si, o čem vám nejde komunikovat, v této oblasti se zlepšete.


( autor: Aleš Kalina )

 

Příznaky
Reakce na ztrátu lásky blízkého člověka nebo od začátku nenaplněné vášně je velmi rozdílná — od lehkých forem krátkého charakteru až po dlouhodobý pocit beznaděje. V ojedinělých případech nejsou někteří lidé schopni ztrátu partnera překonat do konce života. Týká se to hlavně starších lidí.Člověk trpící nešťastnou láskou vykazuje závažný, někdy až fatální pokles výkonnosti, a to ve všech odvětvích lidské činnosti. Některé typické symptomy:
 >> zájem o ostatní lidi je extrémně malýTerapie
Normálně člověk tento stav překoná sám za několik měsíců. Pokud tomu tak není, existuje řada pravidel a návodů, které lze s úspěchem aplikovat: Prognóza
Nešťastnou lásku lze vidět i z pozitivního hlediska. Život bez proher, ztrát nebo bolesti jen zřídka vede k životní zralosti a moudrosti. Postupem času přejde i ta největší láska. Horší to je ve vyšším věku, neboť zde jsou objektivní podmínky pro nový začátek podstatně obtížnější. Pokud se někdo není schopen z nejrůznějších důvodů vyrovnat s rozchodem, trpí pak celý život a nedokáže navázat nový vztah. Mnozí vidí řešení své bezvýchodné situace v sebevraždě. A za to žádná láska rozhodně nestojí.


 >> opuštěná osoba by se měla za každou cenu vyhýbat kontaktu s bývalým partnerem
 >> v žádném případě nechodit kolem bydliště ex-partnera
 >> netelefonovat bývalému partnerovi, a to ani v případě, že s ním nechceme hovořit
 >> neshánět informace o nové přítelkyni/novém příteli ex-partnera
 >> vyvarovat se kontaktu s příbuznými a známými bývalého partnera
 >> vyhledávat kontakt s jinými lidmi
 >> hledat rozptýlení
 >> jet na dovolenou se známými a kamarády
 >> v žádném případě se neuchylovat k požívání drog a alkoholu
 >> v případě nutnosti změnit zaměstnání
 >> pokud nic nezabere, přestěhovat se do jiného města
 
 Zkušenosti bohužel ukazují, že tato opatření mají většinou jen krátkodobý účinek. Skutečné překonání nešťastné lásky přinese buď čas, nebo nový partner. Pokud se člověk se ztrátou lásky nevyrovná ani po delším čase, měl by vyhledat odborného lékaře, psychoterapeuta nebo psychologa.
 
 

 >> nechutenství
 >> postiženou osobu nic nebaví a netěší
 >> lidé se stahují sami do sebe a vyhýbají se kontaktu s ostatními
 >> svět se jeví pustý, prázdný a šedý
 >> úbytek na váze
 >> nespavost a probdělé noci
 >> strach z budoucnosti
 >> deprese nebo dokonce agresivní chování
 >> neurózy