O zdvořilosti ...

Starší manželský pár slavil zlatou svatbu. Při společné snídani si žena pomyslela: "Už padesát let beru na manžela ohledy a vždycky mu dávám vrchní díl housky. Dnes bych si tu pochoutku chtěla vychutnat já." Rozřízla housku, vrchní díl namazala sobě a spodní podala manželovi. Ten však byl oproti očekávání velmi potěšen, políbil jí ruku a řekl: "Miláčku, udělala jsi mi velikou radost. Padesát let jsem nejedl spodní díl housky, který mám nejraději. Vždycky jsem si myslel, že bych Ti ho měl nechat, když Ti tak chutná."

Ne vždy je dobré potlačovati vlastní potřeby a přání do pozadí. Tato zdvořilost ( domníváme se, že druhému něco chutná - např. to stejné jako nám, tak mu to přenecháme ) nevede pouze k nedorozuměním, ale mnohdy i jednostrannému rozdělení úloh, což bývá časem pociťováno jako zátěž a nesvoboda. Stejně tak platí stále ono "podle sebe soudím Tebe" - je třeba si dát pozor na to, že ne každý reaguje tak, jak bychom reagovali my - protože má k reakci jiné pohnutky, které my neznáme. A třetí věcí je "očekávání" - každé očekávání rodí zklamaní. Je lépe naučit se brát věci takové jaké jsou a nevíme-li, jak se vyvinou, nedávat jim předem ve své fantazii podobu - pak jsme zklamaní, když mají jinou ( nebo mile překvapeni, i to je možné - ale opravdu je to spíš naopak ).

Ne vždy platí: mlčeti zlato...

Pokud neřeknu partnerce, co mi chutná, tak mi to k jídlu nepřipraví.
Pokud neřeknu partnerovi, že mě občas potěší dostat květinu, tak mi jí ( většinou ) nepřinese, pokud nemám svátek či narozeniny.
Pokud kolegyni neřeknu, že ten šílený kašel mám z její voňavky, tak se ho nezbavím.
Pokud nadřízenému neřeknu o zvýšení platu, tak mi ho sám od sebe nezvýší.
Pokud neřeknu partnerovi, že mám raději sex ráno, tak ho po mě bude chtít hlavně večer ( většinou to tak je ).
Pokud neřeknu partnerce, že mi třeští hlava, protože mě tahá už tři hodiny po obchodech, tak mě příště vezme zase.
Pokud neřeknu sousedce, ať mě upozorní, když zapomenu vytřít chodbu, protože jsem sklerotik, tak mi to neřekne a ještě mě pomluví.
Pokud neřeknu dětem, že mě jejich kamarádi musí pozdravit, když přijdou k nám na návštěvu, tak mě zdravit nebudou, pokud tak nejsou zvyklí ( dneska velmi rozšířená neslušnost ).
Pokud neřeknu kámošce, že raději uvítám, když mě upozorní, že dělám něco blbě, tak mě neupozorní, protože si bude myslet, že mi bude trapně.
Pokud neřeknu příteli pravdu, budu mít špatné svědomí a on nepochopí, proč se mu najednou vyhýbám.
Pokud neřeknu manželovi, že o jeho milence vím, tak si bude myslet jak to geniálně maskuje a bude mě podvádět dál.
Pokud neřeknu mužskýmu, který mě přitahuje, že se mi zdá sexy, řekne mu to jiná a já "ostrouhám".

Protože číst myšlenky fakt neumíme, musíme se naučit říkat, co chceme, co cítíme a co nám dělá či nedělá dobře. Jinak se toho nedočkáme, ačkoli to stále budeme očekávat... Pak budeme jen zklamaně říkat: Celý život jsem čekala, že mi jednou přinese kytičku "jen tak" a nikdy nic... Nebo: Celý život jsem čekal, že mi jednou přinese snídani do postele, ale nikdy to neudělala.

Mějte se rádi a řekněte si o to, co chcete ... partner třeba neví, co by vám udělal k vůli a uvítá to..
Mějte rádi partnera a pokud se snaží, ale podle vás jinak, děkujte i za to a nasměrujte ho podle svého.
Nikdo není vševěd a všichni se učíme rozumět sobě i těm druhým. Mějte na paměti, že i oni se učí rozumět sobě i nám. Neberme vítr z plachet těm, kdo se snaží, jen tu plachtu trochu pootočme správným směrem. Nedoufejme, že na něco přijde ten druhý sám... pokud na to "nemá buňky", nepřijde. Muž a žena přemýšlí jinak - a pokud se domnívá, že přemýšlíte stejně, budete stále jen na něco čekat a on/ona se budou stále jen divit, proč všechno, co udělá, je vždycky špatně ... ?

Nevyčítejte, když se něco nezadaří podle vašich představ - pokud ty představy neřeknete nahlas, pak si za to můžete sami.

A pokud nevíte, co má partner raději, je dobré se ho zeptat: "Dáš si raději vršek nebo spodek?"
Pokud odpoví pravdu, dostane, co mu chutná. Pokud ne, pak si za to může sám... Nejste vědma, že.. ?? :-)