Uvěznění ve vztahu

„S manželem jsme spolu už patnáct let. Na počátku našeho vztahu jsme se milovali jednou až dvakrát týdně. To nám bylo kolem něco přes dvacet. S orgasmem jsem problémy neměla: většinou byl, a pokud ne, i tak jsem si to hezky užila. Pak jsme vzali, muž nastoupil do zaměstnání, vzápětí na půl roku na vojnu, narodilo se nám první dítě. A po návratu z vojenské služby začaly problémy v našem intimním životě. Muž o milování se mnou ztratil zájem, odmítal vlastně veškerý fyzický kontakt. Zdůvodňoval to tím, že nemá potřebu, dítě přece už máme… Spíš ale šlo o psychický problém: už nebyl bezstarostný chlapec, ale otec od rodiny. Nedokázal vypnout, neustále myslel na práci nebo na něco jiného, čím se zahltil a vystresoval. Od té doby se náš milostný život pohybuje ve vlnách. Milujeme se, jen když si muž pořádně odpočine, tedy nejméně po týdnu dovolené. Má pět týdnů volna do roka a ne vždy se mu povede si ho vybrat. Poslední období našeho milostného půstu trvalo více než rok. 
( Linda, žena.cz )

Jak to nejspíš je opravdu?
Mnoho lidí si jednoduše nepřizná, že se berou v období zamilovanosti, kdy pracuje v našem těle nejvíc ta "láskyplná" chemie a ta po nějakém čase prostě opadne, nastanou všední dny a ty mnohý vztah umoří. Samozřejmě ne každý, někdy se ze zamilovanosti opravdu vyklube láska a partneři spolu vydrží léta nebo dokonce dokonce života :-) Ale to není tento případ. Období, kdy jsme fascinování objektem své lásky je krásné, vzrušující a mozek zatemňující sladké období, které je přírodou dáno patrně pro vytvoření zdravého potomstva. Kdo netuší, o co vlastně jde, pro toho je následující odstavec.

Každý máme, coby živočich, nějaký imunitní systém. Potkám-li osobu se stejným imunitním systémem, evolučně to pro přírodu nic neznamená. Tento člověk mi "nevoní". O vůni, která nás láká či neláká, se starají v těle feromony. A každému člověku, který se voní stejnou voňavkou denně po dlouhou dobu tato voňavka přestane vonět. Nevnímá ji už. Stejně je to i s feromony - mám-li imunitní systém např. ABCD, jsem na tuto kombinaci zvyklá a u jiných ji nevnímám. Jsou to lidé se stejným imunitním systémem jako mám já. Z této skupiny můžou být muži mými přáteli, ale sexuálně mě nepřitahují. 
A pak se v mé blízkosti objeví člověk, který má imunitní systém ABCDE. Co se stane? Okamžitě vzbudí můj zájem, "zavoní mi". Má něco navíc. Příroda ve mě mi říká, že děti splozené s tímto člověkem budou mít lepší imunitní systém, což je prostě evoluční plus a my jsme proti tomu bezbranní. Začnu s tímto člověkem chodit, poznávat se.. Mezi tím se může objevit někdo s imunitním systémem ABCDŽ třeba... voní mi stejně hezky, ale odolám, protože je to sice něco jiného, ale ne zas tak moc. Sžijeme se, splodíme dítě, všechno je v pohodě, trochu nám otupí čich, zvykneme si. A pak se může stát něco děsně "hrozného" - potkám člověka s imunitním systémem KLMN - absolutně, ale úplně absolutně jiná, neodolatelná vůně. Nelze jí odolat, tohle je něco, co mi podlamuje kolena a pokud to okolnosti dovolí, budu jí chtít ucítit znovu. Protože naše dva imunitní systémy jsou naprosto odlišné, naše děti by měli obrovskou evoluční výhodu. Tzv. alfasamec nám nepůjde z hlavy jen tak vymazat. Příroda to ví, já to cítím, ale manžel to samozřejmě nepochopí. Co se stane? Buď dojde k nevěře a nebo k rozpadu partnerství. To záleží na mnoha okolnostech. Jen jsem chtěla říct, že tohle je něco, co na nás vymyslela příroda a před čím nelze uniknout, co způsobuje, že s někým jsme vzrušení už jen při pohledu na něj a někdo se musí chvíli snažit, aby nás vzrušil.

Ale po období, kdy nám vzájemně feromony tak trochu zevšední, náš čich otupí, nastává jiné - sundávání růžových brýlí. U někoho trvá rok a půl, u jiného dva a půl roku, je to různé. V tomto období si začínáme všímat toho, že partner má také jiné vlastnosti, které jsme až dosud ignorovali a nebo ne, ale naivně jsme se domnívali, že ho těchto nešvarů láskyplným vedením zbavíme. Omyl. Pokud se nám partner v této fázi začne "nelíbit", měli bychom ze vztahu vycouvat, protože už to bude jen horší. Budeme přicházet na další věci, které nás budou časem až vytáčet a budeme-li je partnervi vyčítat, odejde nám s jinou, které to vadit nebude. Nebo se začne opíjet nebo to doma z povinnosti vytrpí a najde si na odreagování milenku. K těmto koncům dochází, když se partneři uvězní ve vztahu díky tomu, že to zamilování bylo prostě krásný a oni doufají, že se to snad vrátí a nebo že kvůli tomu partner změní svoji povahu. Platí to samozřejmě i o ženách. Je-li mladý muž poblázněný a po dvou letech najednou vidí, že jeho partnerka je fakt fajn holka, ale ta chemie odezněla a už ho k ní nic neláká, sex s ní ho nebaví... jenže už spolu mají dítě - co pak? Zodpovědnost káže zůstat, ale když potká nějakou "voňavou" samici... Děje se to dnes a denně. Nikdo tomu nemůže zabránit. Nejsem cynik, jsem realista. Tvrdím, že lidi vytvořili systém, který přírodě značně odporuje, protože popírá její základní principy.

Přesto přese všechno nejsem odpůrcem manželství, jako stvrzení vztahu, když to oba cítí a chtějí to. Je to krásný svazek, hřejivý pocit, že k někomu patřím. Ale musí ho brát i partner tak, jako že patřím i sobě, ne jen jemu. Nesmí to být svazek vlastnický - "Teď jsi moje." "Teď už je můj." Není. Je stále svůj a i z tohoto svazku, když na vztahu přestanete pracovat, vám partner jednoduše uteče. Z různých důvodů - a jedním z nich může být i ten, že se zbaví svých strachů, které získal v dětství. V dětství totiž vznikají v podvědomí tzv. "emoční rovnice", které člověka pak provázejí celý život. Můžou mu jej pěkně ničit, ačkoli neví, proč se mu to děje a jak tomu zabránit. Ne všechno je karma, ačkoli je to diskutabilní. To, co nám provedou v dětství v našem podvědomí rodiče může být stejně tak náhoda jako karmický úděl, který si neseme z minulého života.

Příklad: 
Muž z rodiny, kde otec pije, není zlý, ale nedává ženě peníze a skoro se nevyskytuje doma, dítěti schází otec jako vzor. Dítětem je syn, který velmi brzy v sobě udusí malé dítě a má namísto svého otce tendenci ochraňovat a podporovat svou matku aspoň psychicky. Otec od rodiny časem odchází, ať už sám a nebo je ženou vypuzen jako neschopný člen společenství zvaného rodina. Syn jakoby převezme ( v sobě uvnitř ) nějakou zodpovědnost za otce, otec mu schází, ale nezlobí se na něj v tom pravém slova smyslu. Dítě omlouvá i svého rodiče, který se nechová jako rodič, případně jako "hlava rodiny". Ale něco v něm mu říká, že tohle on svojí ženě nikdy v životě neudělá, to nikdy nepřipustí. Sám sobě neumí přiznat, že tato role není jeho role a její tíhu časem začne odlehčovat alkoholem. Zprvu si to nepřiznává, ale časem dojde k tomu, že tíha jeho břemene je taková, že ji bez pomoci neunese. A protože časem poznává, že se velmi začíná podobat svému otci ( díky alkoholu se v podstatě nevyskytuje doma a utratí za něj spoutu peněz ), nenápadně se blíží stavu upadání do depresí, které zákonitě přijdou s jeho sraženým sebevědomím. Sám ve svých očích nezvládl svou roli, kterou si na svá bedra vzal.
Dívka z rodiny, kde z jakéhokoli důvodu se rodiče rozešli a jí otec schází. Potřebuje někoho obdivovat, chybí jí opora, pevnost v zázemí. Sama sobě v dětství řekne, že nikdy nedopustí, aby se jí vztah rozpadl, bude-li sebemenší šance jej udržet. Je přesvědčená, že pro záchranu vztahu je potřeba udělat vše, jen aby její děti jednou netrpěly jako ona, když jí odešel otec z domova.

Tito dva se potkají. Jsou to dospělí lidé, ve svých předsevzetích rozumní, celkem zásadoví, žádní asociálové, jeden druhému vychází vstříc, imunitní systém se mírně liší, takže si i zavoní. Sestěhují se. Po období zamilovanosti přijde chvíle, kdy běžný člověk pozná, že to není ono a pár se rozejde. Ale tito dva ne. On si představí ji jako matku, která bude jeho odchodem trpět, ona jeho jako otce, který ji scházel a nechce o něj přijít. "Namalují" si na parnera člověka, který jim v životě nejvíc scházel nebo potřeboval jejich oporu a "jedou v tom dál". Ovšem skřípe to v sexu ( podvědomí časem tuto verzi vezme jako fakt a odmítá spát se svou matkou ), je tu nesoulad v projevech náklonnosti ( ona by chtěla víc, on nevidí důvod ). A protože ona začne být depresivní, stále více spotřebovává nejen svoji, ale i partnerovu energii, vztah je vyčerpává oba a on najde řešení - sem tam si pořídí milenku. Ta ho dobije a přinese energii i domů, když ji z něj ona vysaje, jde se zase dobít. Začarovaný kruh. On si je vědom, že to není správné podvádět svou ženu a má výčitky. Víc pije a řítí se do depresí. Ale ani jeden z nich neumí ze vztahu odejít. Uvízli v něm jako v pasti. To nám někdy provedou rodiče v dětství.

K tomuto tématu se vztahují sistemické konstelace, které popisuji v jiné záložce.

Vdovství

Smrt partnera = tragédie? Nikoli! Jak prokázali odborníci z Michiganské univerzity, stereotypní představa o vdovách, které zoufale truchlí po ztrátě svého nejbližšího člověka, neodpovídá skutečnosti. Tým doktorky Carrové výzkumem zjistil, že pro celých deset procent respondentů představuje úmrtí partnera úlevu. Ačkoli před jeho smrtí trpěli depresemi, po pohřbu se paradoxně cítí mnohem méně sklíčeni. Ne vždy je to důsledkem špatného, formálního nebo vyšeptalého vztahu. „V některých případech jde skutečně o lidi, kteří se cítili uvězněni v nevydařeném manželství,“ připouští Deborah Carrová. 
( autor úryvku Vdovství: redakce žena.cz )

Nečekejte až do smrti partnera, pokud se ve vztahu cítíte omezováni, utlačováni či jinak trpíte. Mějte se rádi a udělejte něco pro sebe. Rozejděte se včas. Nechte problémy rodičů jim, ať se s tím vypořádají sami a vy si žijte svůj život. Nedovolte nikomu, aby vám diktoval, jak máte žít. Žijte tak, aby vám bylo dobře. Abyste mohli říct, že sami sobě dobrovolně neubližujete špatným vztahem. Špatným vztahem může být i vztah s dobrým člověkem. Dobrým, ale pro mě nevhodným. Mějte na paměti i takové věci, jako je to, že si rádi čtete v tichu a ten druhý si nečte vůbec a furt poslouchá dost nahlas puštěnou muziku. Nebude furt používat sluchátka, to si nenamlouvejte. Ty basy prostě vyzní jen na živo. Nebo když vy jste skřivan a on sova - to je taky na pováženou. O víkendu vstanete v šest a musíte být až do 10ti či 11ti jako myška, protože on spí. Nehledě na to, že vy už v devět či deset večer usínáte, ale on vás bude lákat k jakékoli aktivitě nebo vám bude přepínat programy na televizi do dvou do rána, bude courat pro něco na zub a na záchod, bude vás budit kvůli sexu a váš odpočinek nebude stát za nic. A taková nezanedbatelná věc - vy máte ráda sex ráno při probuzení, kdy on tvrdě spí a on když jde v ty dvě spát a to spíte vy... Od oběda do večere do nějak nevyjde skoro žádný den - zvláště všední, kdy se vracíte z práce kolem páté odpolední.. I to je na pováženou. Jste zvyklá mít doma morče, myši, potkany, papouška - a on měl vždycky kočku... Tam to bude taky skřípat. Kouří a vám to smrdí? On třeba bude kouřit na balkoně, ale jen když budete doma. Jinak si zapálí doma a pak vyvětrá. A co líbání? Toho se chcete vzdát? Časem vám to prostě bude vadit. Tyhle věci se nesmí přehlížet s tím, že se časem poddají. To je omyl, který stojí za rozpadem mnohého vztahu.

 ( ze stránek žena.cz )

Proč odcházejí ze vztahu?

Oldřich Dobrý
35 let, kadeřník, spolumajitel studia, svobodný, bezdětný

I já osobně lásku prostě k životu potřebuji stejně jako dýchat a nestydím se za to. Na druhou stranu to bohužel k harmonickému vztahu nestačí. Po pár měsících nastává asi v každém vztahu realita života a každodenní starosti a problémy a jejich následné řešení, a ty už umí se vztahem pěkně zamávat, pokud při jeho řešení nejsou partneři naladěni na stejnou notu. Je strašně těžké a je to k naštvání proč muž i žena chtějí řešit problémy tak odlišně. Jeden mlčí a vše si musí uspořádat v sobě a druhý si zase povídat rozpitvávat vše do detailů a pak se mu uleví. Je jedno, jestli ten nebo ten způsob si vezme za svůj muž nebo žena, jde o to, že je to pořád pravý opak a jak se s tím pak poprat. Známe to všichni akorát se pak prohloubí propast mezi nimi. Říká se že je nejlepší si o tom promluvit a že se musí mluvit, ale každý na to není - já jsem toho příkladem, ale pokud už jde do tuhého i já začnu ( nic jiného člověku nezbývá aby zachránil to co má rád).

Asi každý má určité představy o svém protějšku, který už má nebo hledá. Ať jsou to fyzické či psychické dispozice nebo určité vlastnosti, kterých si na druhých vážím - humor, společná řeč, trávení volného času, sexuální souhru, společné koníčky. Něco člověk očekává a něco dostane. Bohužel ne se vše v plné míře projeví na začátku, kdy je ještě čas a síla utéct. Většina věcí vyplyne až za delší dobu. Až růžové brýle spadnou a konečně člověka uvidíme takového jaký je, nemusí být špatný, dokonce pořád moc fajn, ale sakra něco tomu chybí a i když je to blbost a možná skoro nepodstatná věc, nějak se nám to už nechce tolerovat a přehlížet. To je i můj případ.

Začátek nádherný vše je úžasné. Slíbila přeci, že po zkouškách a promoci kouřit přestane. Nastupuje do práce a fakt to jsou nervy a cigareta pomáhá. Pomáhá i po prvním roce práce, těch stresů je tak hodně a práce ji baví, věnuje jí hodně času. Možná si to neuvědomuje, ale skoro všechen. A o víkendech zase odpočívá se zaslouženou cigaretkou, doma u televize. Už totiž skončilo přemlouvání jako v prvních letech. Pojď se projet na kole, na bruslích a večer se pobavit s přáteli (no pobavit většinou kalba do rána a ožralecký kecy). A i když hodně kouří, k mé škodě nepije a další problém je na světě. Já fakt popíjím rád. Najednou nebylo proč, nevědělo se, jak trávit volný čas, kterého bylo tak strašně málo. Nejsou společné chvíle, nejsou společné zážitky. Večeře se odbývají skoro bez řečí, protože se téma hledá těžce, i pracovně jsme z úplně jiné branže. Bylo jasné, že pak někdo musí být ten, kdo dá sobě a i tomu druhýmu další šanci najít někoho, kdo vyplní tu prázdnotu, kterou oba tak vzorově pěstovali a povedlo se. Ani jeden za to nemůže, opravdu se snažili, ale lidi se nemění a když to nepasuje, musí se vyměnit. Už nechci holku kuřačku, co „toleruje“ můj sportovní víkend na kole nebo lyžích. Chci parťáka, co to cítí jako já, a kterého mi moji super kamarádi nahradit nemohli.